Velikost textu: AAA

Reklama

Ein Kessel Buntes aneb Echte šou!

18.11.2009

Erich Honecker, vůdce někdejší Německé demokratické republiky, která s demokracií neměla vůbec nic společného, dostal svého času od „Velkého bratra“ za úkol vytvořit ze své vlasti výkladní skříň socialismu. Takovou, kterou mu jeho skutečný bratr – západní Němec – bude závidět. Němci si vždy libovali v okázalých show. Rozhodli se tedy pro televizní estrádu, jaká nemá obdoby.
Zábava u „Tří diabetiků“

Pro potřeby „Pestrého kotle“, jak zní překlad názvu pořadu Ein Kessel Buntes, byla vždy státní pokladna otevřená. A je úplně jedno, zda šlo o náklady na blyštivou výpravu, grandiózní kostýmy či špičkové domácí a zahraniční hosty. Pro potřeby pořadu bylo dokonce možné přivézt je i zpoza železné opony! Důvod byl zřejmý – přetáhnout východoněmecké diváky od sledování televizních pořadů západoněmeckých televizí ARD, ZDF a jim podobných „imperialisticko-propagandistických“ nesmyslů zpět k domácí produkci.

Co vlastně bylo Ein Kessel Buntes? Dvouhodinová podívaná plná písniček, tance, artistických čísel a německého humoru. V prvních osmadvaceti dílech se o něj starali „Tři dialektici“ – Manfred Uhlig, Lutz Stückrath a Horst Köbbert, kteří pořad uváděli a glosovali jednotlivá čísla. Dialektici se nazývali podle dialektu, kterým jste snadno rozpoznali, odkud pocházejí. Uhlig je z Lipska, hovořil saštinou, Këbbert z Rostocku užíval baltský dialekt a Stückrath pravou nefalšovanou berlínštinu. Humor ale plně odpovídal jejich kabaretní minulosti i budoucnosti. Většinový divák ho akceptoval, někdo ho měl dokonce i svým způsobem rád, ale intelektuálové ho považovali za plytký a trojici poměrně záhy vymysleli přezdívku „Tři diabetici“.

Od září 1977 se v roli moderátora vystřídala řada nám většinou neznámých, ale občas i povědomých tváří: Lutz Jahoda, Helga Hahnemann, Heinz Rennhack, Dagmar Frederic, Wolfgang Lippert, nejslavnější německý indián Gojko Mitič, pěvecká dvojice Monika Hauff – Klaus-Dieter Henkler, později také Jiří Korn (červenec 1981), Josef Laufer (červenec 1982), Helena Vondráčková (červenec 1983) nebo Spejbl s Hurvínkem (duben 1984).

Když Lola pila pátý drink

V „kotli“ se začalo poprvé „vařit“ 29. ledna 1972. A pak vždy každý druhý měsíc. V sobotním prime timu, tedy v osm hodin večer, na 1. programu televize NDR (a také na 1. programu Československé televize). Po sjednocení Německa pořad převzala televize ARD a moderování se ujal Karsten Speck. Poslední Kessel se na obrazovkách objevil 19. 12. 1992. Ale to předbíhám. Čeští umělci v Kesselu nejen s úspěchem moderovali, ale především zpívali. Zvláště Helena Vondráčková, Jiří Korn, Václav Neckář a Karel Gott. V té době se zpěv výrazněji spojuje s tancem. A v rozhovorech našich zpěváků té doby se začíná objevovat jméno známého českého choreografa Franka Towena.

Také Jiří Korn kdysi za Frankem Towenem poctivě docházel. Uvědomoval si, že právě dokonalá pohybová průprava mu může pomoci být jiný. A díky nezaměnitelné image tanečníka a zpěváka se třeba i prosadit v zahraničí. Pohybová průprava byla právě i pro možnost objevit se v „Kesselu“ velmi důležitá. „U nás byli svého času zajímaví choreografové, mnohem modernější, než v Německu,“ vzpomíná Jiří Korn. „Například Ogoun a Koníček, ale ustrnuli… Towen byl senzační člověk, uměl stepovat, jazz dance, ale občas se mu něco i nepovedlo. Jednou naše vystoupení postavil jako klasické taneční číslo – pas de deux – a tančili jsme to s Vaškem Neckářem a dvěma jeho tanečnicemi. Pro mě to byl naprosto otřesný zážitek, na nějž do smrti nezapomenu. Absolutní ostuda a fiasko! Nechápu, jak jsme si mohli dovolit něco z klasiky. Od té doby si dávám na takové věci setsakramentsky pozor… Nejvíc si ale považuju, že se mnou chtěli dělat nejen nejlepší choreografové z bývalé NDR, ale také Irene Mannová z televizního baletu NSR, která mě později dovedla do Vídně, kde jsem účinkoval v muzikálu Hans Andersen.“

Jako první rozpohyboval Jiří Korn svou písničku Když Lola pila pátý drink, později ve dvojici s Helenou Vondráčkovou Bye, Bye Blues. Obojí byl Towenův step. Ale zásadní průlom pro něho znamenala až první choreografie právě v Ein Kessel Buntes. Připravoval se tehdy v drážďanském Domě kultury na nějaké vánoční představení, když se objevilo hvězdné taneční trio televize NDR Walter Schumann, Emöke Pöstenyiová a Suzane Bakerová. Jiří Korn je znal už z dřívějška, kdy jezdil po Německu se svou písničkou – megahitem Yvetta. Oni v Drážďanech připravovali s Vaškem Neckářem pro Kessel moc pěknou písničku Ticki-Tonk. „Chodil jsem na jejich zkoušky, pouštěl jim magneťák a snažil se od nich něco pochytit,“ vzpomíná Jiří Korn po letech s úsměvem. „Hrozně se mi líbili! Dá se říct, že jsem Vaškovi trochu i záviděl. Jenomže v době, kdy mělo dojít k natáčení, Vašek onemocněl a oni přišli s tím, že už to vlastně umím a abych to za něj vzal. Tak vzniklo vůbec nejúspěšnější číslo Ein Kessel Buntes. A začala, v podstatě náhodou, má vlastní taneční kariéra.“

Prvními hosty Kesselu byli francouzský zpěvák Daniel Gerard (neznám), západoněmecká zpěvačka Manuela (neslyšel jsem) a miláček východoněmeckého publika Frank Schöbel (bohužel jsem ho slyšel). Jak sami vidíte, laťka byla nasazena hodně vysoko. A to nebylo všechno. V následujícím dílu se objevila maďarská hvězda Zsuzsa Koncz a sovětské artistické duo Riškov a Riškov. O dva měsíce později už režisér diváky nešetřil a sáhl k nejtěžšímu kalibru – idolu německy mluvících paní a dívek, Karlu Gottovi. Oko českého diváka se mohlo v počátcích pokochat pohledem i na Naďu Urbánkovou a Pavla Nováka. Zapomenout nelze ani na muže s tváří filmového herce, hlasem zoufalce a duší komunisty – amerického zpěváka (kterého v USA nikdo neznal, snad jen CIA) Deana Reada. A také na u nás známého Afrika Simona, který spíš než hlasem, fascinoval ženy (a některé muže) neutuchající energií a velmi, skutečně velmi přiléhavými kalhotami do zvonu!

Skoro jako v Hollywoodu

V „Pestrém kotli“ se čas od času objevily i skutečné světové hvězdy. Skupiny ABBA, Bonnie M., Smokie nebo zpěvačky Bonnie Tyler, Suzie Quatro, Mireille Mathieu a Kylie Minnogue. Neříkejte, že jste se občas nedívali! Vždyť v českých pořadech nebylo tehdy vidět ani to! Vlastní kapitolou je i místo, odkud se vysílalo. Nemyslím tím Palác kultury v Drážďanech, ani Městskou halu v Cottbusu, dokonce ani Kulturní dům v Geře (kde se občas Ein Kessel Buntes natáčel), ale především legendární berlínský Friedrichstadtpalast. Největší revuální scéna v Evropě s jevištěm o ploše 2144 metrů čtverečních. V budově bývalé tržnice a pozdějšího cirkusu (v našem karlínském divadle vystupovali před válkou i sloni) je také jedna rarita – bazén, vyjíždějící z podzemí. Charakteristický byl i tamní balet, který se stal předlohou pro vytvoření – úrovní bohužel o několik tříd horšího – baletu Československé televize. Do dlažby před Friedrichstadtpalastem pak postupně otiskli své dlaně Louis Armstrong, Lisa Minelli, Katharina Valente a další hvězdy. Skoro jako v Hollywoodu, přátelé! Otázkou zůstává, jestli se některým televizním divákům po podobných show dnes vlastně stýská? Některým určitě ano. Jinak by se nedívali na „novácké“ estrády a na You Tube by nebylo tolik klipů z Friedrichstadtpalastu, ačkoli chápu, že je tam dávají i lidé z recese. Stýská se ale po show podobného kalibru i umělcům?

Helena Vondráčková před časem v rozhovoru v časopisu Xantypa připustila, že docela ano. „Ráda na to vzpomínám. Neustále jsme společně komunikovali. Poseděli po natáčení, lidé si byli jistým způsobem docela blízko. Pokud by se objevila nějaká možnost třeba ve „Friedrichu“, asi bych o ní uvažovala. I když vlastně nevím. Tenkrát jsem byla v podstatě sama, teď mám manžela, dům, zahradu, zvířata… na dlouhodobější úvazek by to nejspíš nebylo.“

Helena i Jiří (šikovní, milí blonďáci) se museli v Německu líbit. Zvláště Jirkovi tam bylo vzhledem k jeho „německé“ povaze (perfekcionalista v profesi i v životě) asi dobře. Navíc jim to s Helenou Vondráčkovou náramně slušelo. V 90. letech vytvořila německá televize oběma dokonce tříhodinový pořad!

„Vystavěli nám hotový pomník,“ říká Helena Vondráčková. „Shromáždili záznamy snad ze všech našich vystoupení jak z bývalé východní časti Německa, tak ze západní. Až jsme se divili, co práce jsme tam udělali. A pak vždycky pustili ukázku a my se k ní vyjadřovali. Bylo to docela náročné na němčinu. Jak jsme se ale později dozvěděli, divácký ohlas byl úžasný!“

Ale abyste si nemysleli, že na Kessel jen zívám, respektuji i lidi s opačným názorem. Na internetu jsem například četl blog jakéhosi Marka, který v něm píše, že kapelu Smokie má rád od té doby, kdy ji viděl v Ein Kessel Buntes. Československá televize té doby na rozdíl od demokratických Němců opravdu důsledně dbala na to, abychom své hudební idoly ani koutkem oka nezahlédli. Jimiho Hendrixe jsem například, podobně jako většina mých spoluobčanů, poprvé spatřil až po revoluci. Do té doby jsem ho znal jen z desek a fotografií.

Na jednu maličkost v Kesselu ale vzpomínám docela rád. Na nezaměnitelný sametový „hlas mimo obraz“ Jiřího Šrámka, který pořad tlumočil a občas přidal i nějaký svůj žertík. „Tak copak si na nás Tři dialektici zase dneska vymysleli?“ těšil se spiklenecky. A my všichni jsme tak už v té době dostávali svou „pravidelnou dávku emocí“. Záleží proto opravdu jen na vás, zda pořady typu Ein Kessel Buntes byly nebo nebyly šálkem vašeho čaje.


Show „západního střihu“

Na jednu stranu pověstné Ein Kessel Buntes přineslo divákům  tolik vytouženou představu nefalšované „show západního střihu“, na straně druhé je dodnes terčem humoru a ironie. Paradoxně mnoho let po svém zrušení je Kessel stále terčem mnoha internetových diskuzí. Jedna z jejích účastnic se například svěřuje ostatním, že nedávno našla na internetu záznam show a pustila ji svým dětem. „Byl tam božský Kája i Helenka, tanečnice v blyštivých robách a s příšernými pstrosími péry ve vlasech,“ svěřuje se. Sama se prý údivem musela posadit, protože se jí při prvních minutách televizní show, která jí natvrdo připomněla kulturu  vlastního dětství, lehce podlomila kolena. Posléze ale s překvapením zjistila, že její dvě malé děti se skvěle baví. Začaly tančit spolu s „pštrosími péry“, pobrukovaly si melodie, smály se, jevily se být naprosto šťastné. Donutily ji dokonce show ještě několikrát pěkně od začátku zopakovat.  Je to marné, Ein Kessel Buntes je tu s námi. Jako vzpomínka, cíl mnoha parodií, pokus o vytvoření velkolepého zážitku v nevelkolepých poměrech. Zřejmě pod dojmem toho všeho složil náš kolega, muzikant a novinář Vašek Vašák, svého času stejnojmennou písničku. Autorem textu je někdejší prodavač a dnešní biskup církve starokatolické Dušan Hejbal.

Jan Hruška
 

Lidé a názory

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama