Dělám si psinu sama ze sebe
Jiřina Jirásková

Noblesní dáma, úžasná ženská se smyslem pro humor. A navíc krásná, takovou zvláštní krásou, jakou u nás potkáte jen stěží. Po smrti svého partnera, režizéra Zdeňka Podskalského, žije sama. On byl láskou jejího života. Sama říká, že takového chlapa potká ženská jen jednou. A když se jí to poštěstí, nemá už potom cenu hledat dál... Dokáže žít sama. Napadá mě, že je vlastně jako strom. Jeden z těch, které vysázela na zahradě jejich domu v milovaných Malenicích nad Volyňkou. Pevný, hluboce zakořeněný, rovný. Takový, že zatoužíte se ho dotknout, přiblížit se k němu, nasát jeho energii. A potom je vám hodně dobře v jeho stínu.

Když zemře láska

Co se vlastně stane, když ženě zemře láska jejího života?
V našem případě jsme oba dva už nějaký čas věděli, že mnoho času nezbývá, ale kdykoliv jsme na příznaky této skutečnosti narazili, přijímali jsme je jako nedopatření, které se nás přece nemůže týkat! Pokud šlo o mě, ten neúprosný konec mě svojí definitivností zcela ochromil. Vlastně ale milosrdně. Teprve když vám postupně dochází, jak moc byl ten druhý s vaším životem propojený, dostává slovo konec svou pravou podobu. A ten zvláštní, těžko uchopitelný pocit vlastně stále trvá – bez ohledu na to, že život pokračuje.

 Jaký je takový osudový vztah?
Úžasný! Zdeněk byl výborný mužský, proto jsem si už také po něm nikdy žádného mužského nemohla najít. Vzdělaný muž, fascinoval mě tím, co všechno věděl. Z toho důvodu jsem si ho také namluvila. Zaujal mě už v době, kdy jsme byli spolužáci. Oba jsme pracovali ve fakultním spolku na AMU. Občas jsme spolu šli do divadla. V době, kdy se vrátil z aspirantury v Moskvě, začal se mnou pracovat.
 
V té době už jste spolu chodili?
Právě že ne. Ale jednou mi zavolal Pepíček Ouzký, to byl takový pověstný barrandovský produkční. „Jiřinko,“ povídá, „pan režizér Podskalský bude točit nový film. Byl by velice rád, kdybyste v tom hrála. Mohu vám poslat scénář?“ Poslal mi scénář, já si ho přečetla, a když mi zavolal, povídám: „Pepíčku, buďte tak hodný, já v tom filmu hrát nebudu. To je hrozná blbina. Prosím vás, neříkejte to ale panu Zdeňkovi takhle, řekněte mu, že toho mám moc a že bych to nestihla.“ „Jiřinko, moc mě to mrzí,“ řekl tehdy, „ale spolehněte se.“ Víte, hrála jsem ve filmech nové vlny a najednou – prý ženu ani květinou neuhodíš – chápete?!? Večer mi zavolal Podskalský a povídá: „Jiřinko, volal mi Pepík Ouzký, že prý v takové hovadině hrát nebudeš!“ Prostě mu to ten Pepíček takhle opatrně sdělil, abych se ho nedotkla! No, a při té příležitosti mě Zdeněk pozval na večeři.

Na večeři jste pochopila, že vám osud přihrál do cesty dar?
On přesně věděl, jak jsem nafoukaná. Viděl do mě! Pomocného režizéra na několika filmech mu dělal Evald Schorm, který měl Zdeňka  velice rád a byl svým způsobem jeho podřízeným. Ještě než nám tenkrát večeři naservírovali, Zdeněk povídá: „No jo, to víš, kdybych uměl dělat umění, jako to umí dělat Evald Schorm, tak bych to dělal. Na to já ovšem nemám, ale baví mě ty holky s těma pérama v zadku!“ Když tohle řekl, normálně jsem si sedla na zadek pro změnu zase já! Tak pozor, povídám si, tenhle chlap je formát! A v té chvíli mě měl.

Jak dlouho jste spolu byli?
Náš vztah trval 27 let.

Našla jste chlapa, který je formát. Proč jste tedy převážnou většinu času toho vztahu žila v bytě se svou maminkou?
Kvůli mamince jsem se vlastně nikdy nenastěhovala do bytu ke Zdeňkovi na Malou Stranu. Sice jsem tam s ním žila, ale věčně jsem byla tady s ní. Nemusí vám to znít úplně obvykle, ale u nás tomu tak skutečně bylo.
 
A jemu to nevadilo?
U Zdeňka jsem si tím nikdy nebyla jistá. Víte, on byl velice noblesní člověk. Nikdy mi proto nic neřekl, nikdy proti tomu neprotestoval. Když jsem zařizovala mamince na Šumavě ve vile v Malenicích samostatné apartmá s vlastní koupelnou, aby měla veškeré pohodlí, neřekl ani slovo. Naopak, se vším mi přitom neskutečně pomáhal. Byla to přitom vila jeho rodiny, dům, v němž se narodil. Ale nejspíš mu tento stav jisté nezávislosti vyhovoval.

Připustila jste si při svém nadhledu někdy i tak přízemní cit, jako je žárlivost?
Jednou mi jedna moje kolegyně řekla: „A ty si jako myslíš, že ti Podskalský je věrný?“ A já na to odpověděla: „No, doufám, že ne. Vždyť je to pěkný chlap, byl by průšvih, kdyby o něj žádná ženská nestála!“

Myslela jste to vážně?
Chcete snad vedle sebe mít chlapa, o kterém ženské říkají: „S tím žiješ, s takovým budižkničemu?“ To je přece hrozné! Zdeněk dokonce dával k dobru historku, jak jsem k němu jednou přišla, vzala z postele dlouhý blond vlas a povídám: „Člověče, to ti narostl takhle sólo, jen jeden?“ Víte, myslím si, že když je chlap nevěrný, není to podstatné. Pro mne byla důležitá jistota, že k sobě patříme, že můj partner nese všechny záruky zodpovědnosti za pevný svazek, což v nejtěžších situacích mnohokrát dokázal, a že rád – opravdu rád – má stejně jenom mě.

Odjížděl z Malenic do Prahy za prací a vy jste zůstávala na vesnici, protože jste nesměla hrát. Neužírala vás ani profesní žárlivost?
Vždycky si musíte umět něco najít. Například já jsem velice ctižádostivá a ješitná. Zdeněk Podskalský znal každou kytku, každého brouka! Perfektně věděl, co kde roste a kvete. Já, pokud jde o botaniku, jen tušila, že žluté jsou pampelišky a bílé kopretiny. Víc byste ze mě dříve nedostali. A tak jsem se rozhodla, že když nemůžu hrát, využiju alespoň svou hereckou paměť a všechno se zatím doučím. Obstarala jsem si botanickou literaturu, učila jsem se celou zimu, a když jsme vyšli na jaře do přírody, Zdeněk řekl, že už kvetou čičorky. Odpověděla jsem mu: „Zlatý oči, člověče, květenství mají sice podobná, ale tohle je ‚úročník bolhoj‘.“ A on málem omdlel! Začal mi kupovat i náročnou literaturu. Jediné, co mi kdy vadilo, bylo to, že on ví něco víc než já. A tak jsem se to s veškerou energií snažila dohnat. Vyrovnat se mu, být mu v každém ohledu partnerem. Vztah k přírodě jsem získala díky Zdeňkovi. Víte, je to jedna z mnoha úžasných věcí, kterou mu nikdy nemůžu zapomenout.

Podléhala jste mu?
Nemám ten pocit, na to jsem dost svá. V některých věcech naopak on dost silně podléhal mně. Pamatuji si třeba, že jsem jednou potřebovala nějakou práci na zahradě, pomáhal mi, najednou se v něm ale všechno vzepřelo a povídá: „Jiřino, já tě upozorňuji, že na tohle my jsme vždycky měli doma holku. To já dělat nebudu.“ Já jsem řekla: „Jo takhle!“ Šla jsem nahoru do kuchyně, vypnula elektrický sporák a řekla jsem: „Já tě upozorňuji, tohle já nikdy dělat nebudu.“ No, večer jsem dostala hlad, oběd dovařila a bylo. Najedli jsme se a Zdeněk mi na zahradě pomohl, kdykoliv jsem potřebovala. Takhle u nás obvykle končily problémy. Jako každá herečka nakonec mívám sklon k přepjatému vnímání určitých věcí. A právě díky Zdeňkovi jsem se naučila jisté toleranci a velkorysosti, v životě ji nakonec potřebujete jako sůl.

A dnes – nebojíte se osamění?
Umím žít sama. Víte, možná že je to dané tím, že jsem se musela celý život starat o maminku. Veškerá zodpovědnost za všechno vždycky byla na mně. Všechny praktické věci se Zdeňkem i s mým prvním mužem jsem obvykle musela řešit já, žádnou potíž mi to tedy nedělá. A ptáte-li se na mé citové vazby, mám velice ráda svého psa. Moje boxerka Ema mi hodně pomáhá zvládat samotu. Je to blbost? Zřejmě není, protože ona mi skutečně pomáhá. Já vím, že otázka mého osamění trápí i mé přátele. Třeba paní profesorka Pešková mě jediné Vánoce nenechá samotnou. A to je také hodně velký dar, máte-li do života vedle sebe takové lidi.

Může podle vás přátelství v jistém směru lásku nahradit?
Nahradit? To nevím. Sama ale nadřazuji přátelství nad lásku. Osobně jsem měla štěstí. Moji někdejší partneři se nakonec stali mými dobrými přáteli. Svědčí to, samozřejmě, o šíři nabídky těch pánů. Jak říká pan doktor Plzák: „Milostná vášeň není trvalka, ale spolehlivost, porozumění, obětavost, zodpovědnost a úcta, které ale nejsou úplně závislé na milostném opojení.“ To se, konec konců, týká každého vztahu, manželského i partnerského.

 A co ti, které jste milovala úplně nejvíc?
Mimo Zdeňka je to můj první muž Jiří Pleskot. S ním jsem postupem doby měla už spíše takový sourozenecký vztah. Manželství nám sice nevyšlo, ale Jiří o pár let později koupil se svou ženou Olinkou Čuříkovou dům v Malenicích vedle nás. Když před osmi lety zemřel, uvědomila jsem si, že jsme vlastně celý život nepřestali být stále vedle sebe.

Proč jste se před lety rozhodla, že spolu oficiálně nebudete?
Naše manželství trvalo rok. Skončilo proto, že jsem selhala já. Když všechno prasklo, úplně klidně za mnou přišel a pozval mě na večeři. A tehdy večer mi řekl: „Doufám, že ti je jasné, že se musím rozvést, protože věci se mají dokončit.“

Máte obecně benevolentní postoj k nevěře?
Vůbec ne, v žádném případě. Tento příběh je jako kámen na mém srdci, jako černá skvrna. Je to jedna z věcí, kterou si nikdy v životě neodpustím. A můžete si být jistá v tom, že se mi už nikdy v životě nestalo nic takového. Člověk si má určitě hodně rozvážit podobné věci. Jirka Pleskot byl zřejmě jeden z největších charakterů, jaké jsem v životě potkala, a dobře vím, že ho to tehdy velmi bolelo. Přesto jsme dokázali dalších třicet let vedle sebe žít jako sourozenci, jako bratr a sestra. Společně jsme slavili Vánoce, Velikonoce, a kdykoli se mu něco přihodilo, volala Olinka tu zprávu jako první mně.

Jaké jsou Vánoce a Velikonoce bez nich?
Stejné, jako bych je prožívala s nimi. Jsou stále se mnou. Stále si s nimi v duchu povídám, radím se a zpovídám, mluvím s nimi o svých radostech i strastech. Možná proto nemám pocit osamění, na který se mě ptáte. Dnes oba dva leží v Malenicích na hřbitově vedle sebe. Mezi hroby je jen taková nepatrná mezera, malá škvírka, často si o ni roztrhnu punčochu. A když na ten hřbitov jdu, mám s sebou dvě skleničky, naliju do nich whisky, a jak tam kluci leží vedle sebe, cvaknu si s nimi. Je to zvláštní okamžik. Jen můj, naprosto neopakovatelný. Takový lehounký dotyk, kdy máte pocit, že jste jim nablízku. Všechno se vrací, čekáte na jejich smích, tón hlasu, na dobře známou vůni. Čekáte, přestože víte, že ta chvíle už nikdy nepřijde.

Touha panáčkovat

Váš profesní život připomíná jízdu na lochnesce, nahoru a zase pěkně rychle dolů. Z pocitu hvězdy nové vlny vás komunistický režim rychle vyvedl, po revoluci jste se právem stala opět hvězdou první velikosti, a navíc ředitelkou divadla. Stalo se někdy, že jste nevěděla jak dál?
Víte, jednou mě požádal režizér Háša o spolupráci na televizní hře. Tuším, že to bylo někdy kolem roku 1985. Zrovna moc hrát jsem tenkrát nemohla, úplně mě jeho nabídka nadchla! Nechala jsem si poslat scénář. Hra byla o celkem normálním, běžném životě, nebylo tam nic, co by mi zabránilo v tom hrát. Ještě jsem se tenkrát Zdeňka ptala, jestli se na těch Kavčích horách dá zaparkovat.

To jste do té doby nebyla v televizi na Kavčích horách?
Na Kavčích horách opravdu do té doby nikoli. Zdeněk mě ujistil, že tam zaparkuju úplně v pohodě. Tak jsem přijela, ve vrátnici mě vítal Pepíček Abrhám s tím, že vědí o tom, že s nimi budu hrát v té inscenaci. Bylo to velice hezké. Po chvíli dorazili i maskéři a kostyméři. Ale za mnou ve stejnou chvíli přišli dva pánové a požádali mě, abych s nimi šla do kanceláře. Tam mi oznámili, že z rozhodnutí kulturní komise Ústředního výboru nesmím v té televizi být. Chtěla jsem vědět „proč?“ a „za co?“. Odpověděli mi, že se to jistě všechno časem vysvětlí. Nabídli se, že mě odvezou, a já jim řekla, že to není třeba, protože tam mám auto a dopravím se sama. Namítli, že je to velmi nebezpečné, protože jsem rozrušená. Doporučila jsem jim, aby se na mě vykašlali. Sedla jsem si do auta a vzápětí ten okamžik přišel. Na čerstvě postaveném Nuselském mostě jsem to tenkrát chtěla otočit dolů. „Nic nemá cenu,“ říkala jsem si, „už nikdy nebudu hrát“. Tenkrát, cestou od televizního studia, mě téměř lákalo stočit volant do strany.
 
Co jste v té chvíli cítila, ponížení, bezmoc, obyčejný vztek?
Bylo to daleko, daleko primitivnější. Měla jsem v té chvíli jen pocit, že už nikdy nebudu moct hrát. Rozumíte? Jen že nebudu hrát! V té době jsem opakovaně říkala Podskalskému, že mu budu dělat sekretářku, že se o něj budu starat, aby mě nechal odejít od divadla. On ale trpělivě říkal: „Jiřino, tvoje touha panáčkovat je tak silná, že budeš nešťastná!“ A měl pravdu, mě herectví skutečně nesmírně baví. Je to úděl, radost, prokletí, říkejte si tomu, jak chcete, ale člověk se takové vášně nedokáže vzdát.

Jak se dají ustát všechny historické změny a zvraty, kterými v životě musí člověk projít? Jeden smí pracovat, jeho nejbližší přítel ne. Okamžiky, kdy docela přesně nevíte ani to, co udělají vám blízcí lidé, kamarádi nebo kolegové v práci.
To je otázka stará jako lidstvo samo. V jedné hře říkám, že jsem učila Francoise Mitteranda. A že už tehdy to byl takový chytrý ďáblík. Vstoupil do vichistické vlády, která jako první zavedla deportace židů. Nakonec ovšem, když zjistil, že nacisté už nemůžou vyhrát, tak opustil potápějící se loď a dal se k odboji. A k tomu netřeba komentáře. Ale jste-li trestána za to, že jste poznala své vlastní omyly, chyby, svá vlastní selhání, a trváte-li na tom, že jste se z nich poučila, a nechcete je už nikdy opakovat, pak ten trest musíte přijmout jako cenu za čisté svědomí. To je vše. Nebyla jsem v tom sama. Stejně jako v úvahách o tom, proč tu jsme, na co tu jsme a také jaký byl vlastně záměr s lidskou populací, který vede někoho v konečném důsledku k vegetariánství, jiného k zakládání hospiců, případně dalšího k trvalému úsilí o sociální spravedlnost. Spolupracuji už asi patnáct let s UNICEF, protože ty hladové, nemocné, opuštěné, zmrzačené děti si to budou jednou chtít vynahradit na těch šťastnějších a pokoj na Zemi prostě nebude. Doufám, že to není předvídavost, ale pouze má osobní zbabělost.

Co když to není zbabělost, ale schopnost úplně obyčejného lidského citu?
Jako dospívající holka jsem prožila konec druhé světové války. Dodnes si pamatuju, jak za plotem Ringhofferovky ležela těhotná zastřelená Němka. S roztaženýma nohama, ohromné břicho, dítě už téměř vylezlé..., ležela tam úplně rozstřílená. Stále to vidím před očima, stále tak bolestně živé! V ten okamžik mi bylo úplně jedno, že je to Němka. Nemohla jsem přece cítit žádné zadostiučinění z toho, že patří k národu, který rozpoutal válku. Nechápala jsem, jak se něco takového vlastně mohlo stát! Zalykala jsem se vztekem, zoufalstvím, prožívala jsem v sobě nesmírnou bolest. Ještě dnes, když s vámi o tom mluvím, ji cítím. To je prostě neomluvitelné! Takové věci člověka poznamenávají. Víte, já jsem ale stejným způsobem uvažovala vždycky. Odjakživa nesnáším, když někdo trpí, někomu se děje příkoří, nenávidím lidské utrpení, bolest nebo nesmyslné ponížení. V té chvíli se ve mně vaří krev a ze všech sil se snažím o nápravu.

Pomáháte tedy dětem ne z nějakého vyššího smyslu, jak mnozí s oblibou tvrdí, ale protože se bojíte, aby nebyla válka?
Pokaždé, když se mě někdo zeptá, proč v UNICEF pracuju, skutečně na každý takový dotaz odpovídám, že v podstatě ze zbabělosti. Chcete-li mou odpověď ještě více zpřesnit, tak ano, bojím se, aby nebyla válka. Jsem vlastně takový poseroutka.
 
Poseroutka nejedná s vaší energií a rázně se nevrhá do věcí, které mohou pomoci druhým. Po kom vlastně jste?
V tomto směru zcela jistě po mamince. A pramen mé povahy je evidentně v babičce. Byla služkou ve Vídni. Když si vzala mého dědečka, což byl švec, byla analfabetka. Přesto se dokázala po svatbě všechno doučit. Stala se předplatitelkou liberálního klubu Volné myšlenky a na mou maminku měla nesmírný vliv. Bohužel velice záhy zemřela. Moje maminka měla díky její výchově naprosto svobodné myšlení. Třeba za války dělala tatínkovi velké starosti. Jakmile uviděla na ulici člověka s židovskou hvězdou na kabátě, rozběhla se k němu a zasypávala ho dotazy: „Tak co, jak se ti daří? A co rodina, má se dobře?“ Otec se ptal: „Prosím tě, ty ho znáš?“ „Ne, neznám,“ odpověděla mu maminka. „Ale má hvězdu, což mi opravdu vadí!“

Prožila jste s maminkou celý život v jednom bytě, až do její smrti v osmadevadesáti letech. Nemáte někdy pocit, že jste jí ho obětovala?
Nikdy, ani na okamžik jsem ten pocit neměla. Vzpomínám si, že před lety jsem byla členkou bytového družstva, které bylo zaměřené na přidělování bytů umělcům. Na jeho první schůzi mi byl přidělen byt. Jen bylo třeba druhý den složit 15 000 korun. Seděla jsem tehdy vedle Oldy Daňka, mého milovaného spolužáka a kamaráda, a povídám: „Oldo, já jim řeknu, že to vzdávám, ať mě posunou někam dál. Kde já bych vzala 15 000?“ Odpověděl: „Ty jsi se zbláznila! Budeš čekat na byt pět let, já ti to přece velice rád půjčím!“ Půjčil mi, já tím pádem bydlela, a maminka zůstala v našem starém bytě. Ale, víte co? Stejně jsem nebyla šťastná. Jako by mi stále něco chybělo, bylo mě jen půl, stále jsem měla dojem, že věci nejsou v pořádku, žádné štěstí v novém bytě! Nakonec jsem ty dva naše byty vyměnila, jen abychom s maminkou mohly být spolu. Cítila jsem, že stárne, bála jsem se o ni. Skutečně jsem chtěla být s ní, přála jsem si to, neberte to v žádném případě jako nějakou mou životní oběť. Milovala jsem ji a měla jsem o ni strach. Vyhovovalo mi být své mamince po celý život nablízku.

Nikdy jste se nehádaly, neznaly jste konflikty?
S maminkou jsme si hodně podobné, v podstatě jsem jako její otisk. Ona ovšem neměla jednu mou ošklivou vlastnost. Já jsem dost prchlivá, vzteklá, když mi lupne v bedně, je to výbuch, o němž ale za tři minuty nevím. A nejvíc tím trpěla právě ona. Já bouchla a maminka týden nemluvila. Ptala jsem se: „Maminko, co se vlastně děje?“ A ona: „No, jak jsi se tak rozčílila!“ Kdy? A co? Já už to dávno nevěděla, ona ovšem z té scény měla absolutní nervy. Měla ale obrovský smysl pro humor, spousta mých přátel na ni stále vzpomíná. Jana Brejchová například tvrdí, že se s nikým v životě tak nezasmála jako právě s mou maminkou. A když uvážíte, že třeba Jarda Hanzlík, který mi dodnes vyká, ačkoliv mi říká mami, si s mou maminkou tykal, musíte pochopit, jak úžasnou povahu měla.

Jak na maminku reagovali muži vašeho života?
Můj první muž, jakmile se objevilo něco důležitého, nějaké zásadní rozhodnutí, říkal: „A ví o tom, prosím tě, matka? A co tomu vlastně říkala?“ Také Zdeněk ji respektoval. Nicméně jednou spolu nekomunikovali skoro měsíc, když se maminka u stolu dopustila velké netaktnosti vůči milované návštěvě, které jsme projevovali mimořádnou pozornost. Maminka prostě žárlila a nezvládla to. Zdeněk ji tudíž požádal, aby od stolu odešla.

Měla jste tendenci přiklonit se v případě jejich konfliktu k jednomu z nich, nebo jste se užírala někde stranou?
Stalo se. Bylo mi to tenkrát velice líto.

Pokoušela jste se o tom s maminkou mluvit?
Pochopitelně, ale trvala si na tom, že snad má právo říct, co si myslí. A já jí vysvětlovala: „Mami, to přece musíš vědět, že jsi udělala hroznou hovadinu.“ Úplně nevinně se na mě podívala a řekla: „A ty jsi snad v životě žádnou hovadinu neudělala?“ Byla zkrátka taková. S oblibou například rozdávala moje věci, když ji někdo přesvědčil o své nouzi. Protestovat se proti tomu dost dobře nedalo – byla totiž nesmírně citlivá vůči lakotě. A riskujte takové podezření!

Nespojilo vás s maminkou tak mimořádným způsobem i to, že váš otec od rodiny odešel?
Nejspíš ano, také jsme se s tím ani jedna, ani druhá nikdy v životě nesrovnaly. Nikdy jsem svému tatínkovi jeho odchod neodpustila, stejně jako mu ho nikdy neodpustila ani moje maminka. Na druhou stranu musím uznat, že u maminky to byl trošku jiný proces. Ona byla celkem hezká holka, vystudovala obchodní školu a pracovala jako tajemnice u obchodního soudu. Měla ovšem docela dlouhou známost s jedním inženýrem z velice bohaté rodiny. Jelikož ale byla ševcova dcera, stala se pro tuto rodinu zcela nepřijatelnou. Její přítel se s ní nakonec na jejich nátlak rozešel. A maminka zareagovala tak, že si vzala prvního hezkého kluka, kterého potkala. A můj tatínek byl vyloženě krásný chlap, ale také hodně na ženské. A právě to byla nesmírně těžká kapitola mého a maminčina života.

Stýkala jste se s ním, nebo jste typ člověka, který v sobě odmítavý postoj nedokáže zlomit?
Stýkala jsem se s ním až do jeho smrti. Nakonec právě v té době jsem byla teprve schopna ocenit jeho lidské kvality. Můj tatínek byl totiž nesmírně sečtělý člověk, masarykovec a čapkovec. Pojednou jsem pochopila, v čem jsou kořeny například jeho obdivuhodného smíření se s odchodem. Byly to věci, které jsem u něho objevila bohužel až velice pozdě. Jako když si o někom pojednou vytváříte úplně jiný obraz, jako když procitnete. Dokonce si dnes myslím, že, až na ty ženské, můj tatínek snad ani nikdy v životě nikomu nelhal. Nakonec jsem pochopila skutečnou míru jeho osobnosti.

Člověk se stejnou duší

Byla jste jeho jediná dcera?
Oficiálně ano. Poměrně pozdě jsem se náhodou dozvěděla, že mám sestru.

Jak jste se vy dvě setkaly?
Při příležitosti otcových narozenin. Otevřela jsem dveře a stála jsem tam já v podobě svého dětství.

Pochopila jste, že je to sestra, a začaly jste si obě užívat sourozenecký vztah?
Kdepak, přece jenom to v našem případě probíhalo trochu jinak. Dlouhou dobu jsme o sobě věděly, Petra mě dokonce později pozvala na svou svatbu, ale teprve naše vlastní zrání nás k sobě pevně připoutalo. Je to můj nejbližší člověk. Jistě je to dáno v neposlední řadě i tím, kam směřovaly a směřují naše životní zájmy. Petra je keramička, absolventka keramické školy v Bechyni. To jisté umělecké směrování je nepochybně tatínkův odkaz. Byl vášnivý ochotník a myslím si, že i docela slušný malíř. Sama mám doma na zdi jeho nádhernou olejomalbu přicházejícího podvečera. A vydru, která stojí na mé knihovně, vytvořila zase Petra – je to cena pro ochránce životního prostředí a já jsem ji od ní dostala za lásku k přírodě. Není to ovšem jediný dárek vytvořený její rukou. Například každé mé Vánoce zdobí pod stromečkem jesličky vytvořené rukou mojí sestry. Každému tudíž také říkám, že je udělala naše Petra.

Jaký je to pocit najít až v dospělosti „svou Petru“, někoho tak blízkého, jako je sestra?
Jako byste pojednou objevila člověka se stejnou duší. Jako když najednou kdesi v neznámu najdete kousek sebe samé. Své srdce, svůj cit a způsob myšlení. Nemyslím tím jenom to, že ona je velmi kultivovaná, empatická a spolehlivá. Nevím, jestli sama mám všechny tyto vlastnosti, Petra rozhodně ano. Ale my dvě máme třeba úplně stejný vkus. Nemyslím tím pouze banální vkus v tom smyslu, co si vezmeme večer na sebe, ale třeba ve vztahu k věcem. V tom, že úplně stejné věci jsou pro nás obě nesmírně důležité a jiné zcela nepodstatné.

Co patří k těm důležitým?
Věci, které váš život nějakým způsobem poznamenávají. Nejen to, zda čtete bulvár, nebo si raději nekoupíte žádné noviny, když už jsou všechny bulvární. V jistém směru je to otázka způsobu myšlení. Jsme v mnoha směrech stejné, přestože jsme nevyrůstaly společně, neznaly se ve zlomových okamžicích života a jedna druhou jsme v podstatě našly až po mnoha letech.

Měla jste odvahu říci o Petře mamince?
Maminka vůbec netušila, že ještě v době, kdy za tatínka byla vdaná, měl on nemanželské dítě. Nemohla jsem jí to nikdy říct, nemohla jsem jí přece způsobit takovou bolest! Je to těžké, ale musím říci, že teprve potom, kdy maminka odešla, mohla jsem náš vztah s Petrou legalizovat.

Deset let jste byla ředitelkou Divadla na Vinohradech. Jaký je to pocit, když se pojednou vracíte z ředitelské kanceláře zpět mezi své kolegy herce, cítila jste strach, jistou obavu, že vás třeba nepřijmou?
Byla to jediná věc, které jsem se opravdu bála. Jistě mi dáte za pravdu v tom, že deset let je skutečně velice dlouhá doba. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až se zase vrátím, jak mě kolegové přijmou, jaká bude atmosféra toho pro mě tak podstatného okamžiku, jakým je návrat z kanceláře ředitele zpět na jeviště. Dodnes je ovšem způsob, jakým mě kolektiv našeho divadla přijal zpět mezi sebe, jedním z mých životabudičů. Velice krásně mi to vysvětlil kolega Sváťa Skopal. Řekl mi: „Víš, Jiřino, my nemáme rádi ředitele, ale milujeme herce!“

Nepochybně patříte k našim nejnoblesnějším herečkám. Je to vrozené, nebo se jisté noblese člověk může naučit?
Podobný pocit sama ze sebe přitom vůbec nemám. Těžko vám tedy na tuto otázku mohu odpovědět. Pravda je taková, že se mi příčí situace, kdy se lidé chovají vulgárně. Takové okamžiky skutečně ze srdce nemám ráda.

Nemáte pocit, že od vás i vulgární slovo nebo sprostý výraz v podstatě znějí docela kultivovaně?
Tak to opravdu nemohu posoudit. Nicméně se vám přiznám, že z hloubi duše nesnáším trapasy. Vždy se mi zdály být velice zoufalé, měla jsem z nich strach, nikdy jsem se například neúčastnila zlomyslností, které mohly nějakým způsobem druhému člověku ublížit. Sledovat, jak někdo někomu naletí, ostatní budou na zmíněný okamžik čekat, aby se mohli zasmát. Trapnosti tohoto druhu jsou mi naprosto cizí. Vzpomínám si, že v mládí jsem se hodně bavila různými akcemi hnutí Recese. Zúčastnili se jich vynikající intelektuálové, vzdělaní lidé, a já jsem se velmi bavila líčením nejrůznějších jejich akcí. Vždy jsem ale ustrnula, když jsem si představila, že bych také měla být u toho! Ne, to jsem si neuměla představit. Neměla jsem to ráda.

Je pro vás typický jistý nadhled, sebeironie. Má podle vás hodně žen podobný smysl pro humor?
Zcela jistě, najdete jich spoustu. Ptáte se mě jako herečky a já jsem přesvědčená o tom, že v Česku máme ženu, komediální herečku vpravdě světového formátu. Je jí Jiřina Bohdalová. Skutečně nám ji celý svět může závidět. Vidíte tedy, že ženám je dar smyslu pro humor, cit pro komiku, zcela nepochybně vlastní. Na druhou stranu je samozřejmě pravda, že humor je svým způsobem vědomý. Klíčovým heslem Zdeňka Podskalského bylo „Když to nemůže být pravda, ať je to alespoň sranda!“ Těžko to ale může přijmout za své člověk, jemuž dar humoru vlastní není.

Trapasy ráda nemáte, ale milujete humor – jaká je cesta mezi tím?
Víceméně jsem celý život ten zdánlivý rozpor řešila tak, že jsem si dělala psinu sama ze sebe. Je to ideální řešení, protože se velice dobře bavíte, užíváte si legraci, ale nikoho při tom nezraníte. Nemůžete nikomu, žádnému jinému člověku, ublížit. Pokud jde o ostrý humor, dovolím si jej použít opravdu jen mezi svými vůbec nejbližšími přáteli. Jinak s ním skutečně šetřím.

Jste vy vlastně sama, nebo nejste?
Nejsem! Mám sestru a spoustu opravdu úžasných přátel. Takových, o nichž jsem přesvědčená, že mě nikdy nenechají na holičkách. Nemám ale toho úplně nejbližšího člověka a cítím, že právě on se v tónu vaší otázky skrývá. Dobře, mám přátele, ale vím, že mají své rodiny, a přijde mi proto hloupé volat jim ve chvíli, kdy se mi udělá špatně. V té chvíli jsem skutečně sama na své rozhodnutí. Mohu si dovolit někoho obtěžovat? Ano, nebo ne? Je to vůbec vhodné, mám na to právo? Není to ale pocit samoty, který cítím, to v žádném případě. Cítím jen strach. Občas mě přepadá, je takový zvláštní, mrazivý. Umím ho naprosto přesně pojmenovat a vím, že se ho nikdy nedokážu zbavit. Pokud mám svůj strach přesně pojmenovat, je úplně jednoznačný. Bojím se jediné věci. Bojím se, abych nezůstala naživu v bezmoci, ale to asi cítí každý starší člověk.

Alena Štrobová
Z knihy První dámy
 

Jiřina Jirásková se narodila 17. února 1931. Vystudovala konzervatoř, kam přešla z klášterního gymnázia. V roce 1951 se stala členkou Divadla na Vinohradech, od 30. 5. 1990 do 30. 6. 2000 zastávala post jeho ředitelky. První výraznější filmovou roli dostala v roce 1960 ve filmu Smyk režizéra Zbyňka Brynycha. 70. léta pro ni v divadle i filmu přinesla nucenou pracovní přestávku. V tu dobu vytvořila úchvatnou zahradu u domu v Malenicích nad Volyňkou, v němž žila společně s režisérem zdeňkem podskalským.
Na plátna se vrací až v roce 1983 rolí zdravotní sestry ve filmu režizéra Karla Kachyni Sestřičky. Tento rok předznamenal slavný comeback vynikající české herečky. Vytvořila od té doby řadu filmových, televizních i divadelních rolí, v anketách divácké obliby je její jméno stále na prvních místech. V roce 2006 jí prezident republiky Václav Klaus udělil Medaili za zásluhy.