Eva a Václav Hudečkovi: Jsme vděčni za každý den!
Jako novinářka jsem zvyklá komunikovat se spoustou lidí a za léta praxe mám už vybudovaný jistý vnitřní senzor, který mi o nich řekne mnohé už během prvního telefonického hovoru. Paní Evu Hudečkovou jsem si „na první dobrou“ zaškatulkovala mezi lidi, kteří vás svou lidskostí přímo hladí po duši a setkání s nimi není práce, ale potěšení.
Eva Hudečková
Eva Hudečková má v sobě to, co se dnes moc nenosí: slušnost, vstřícnost, ohleduplnost, respekt vůči ostatním. Kromě očividné laskavosti snad vůči celému světu je pro ni podle mého typický její silný vztah k manželovi, k houslovému virtuosovi Václavu Hudečkovi. Jinak o něm nepromluví než jako o Venouškovi a samo o sobě je pro jejich vztah dost výmluvné, že jej léta doprovází po světě na jeho pracovních cestách. Manželé jsou již 32 let.
Vše začalo u knížek...
Ale Evu Hudečkovou (dříve Trejtnarovou) si lidé pamatují především jako skvělou herečku se sytým, melodickým hlasem... Vybavuji si ji z dětství třeba jako krásnou doktorku ze seriálu Sanitka, nebo v legendárním filmu Jak utopit doktora Mráčka. Přitom kdysi prý chtěla být lékařkou... „Chtěla jsem nemocné zbavovat chorob a bolesti, ale umění mě vábilo stále víc, byla jsem přesvědčená, že dokáže léčit lidskou duši,“ říká Eva. Při studiu gymnázia začala Eva navštěvovat Lidovou konzervatoř, kde ji učila herectví režisérka Věra Jordánová. Právě ta v Evě upevnila rozhodnutí přihlásit se na divadelní fakultu. „Měla jsem za to, že herectví je duchaplná služba velké věci. Praxe mě naučila, že ne vždy tomu tak je,“ říká dnes Eva. „Je svátkem dostat roli ve vydařeném scénáři a pracovat s režisérem, který něco umí. Já jsem tohle zažila například při natáčení seriálu Kamenný řád, nebo při natáčení Macourkových a Vorlíčkových komedií.“
Nechtěla jsem být herečkou za každou cenu!
Po delších úvahách se Eva nakonec rozhodla, že s herectvím skončí. „Nechtěla jsem být herečkou za každou cenu. Nechtěla jsem, aby o mně a o mé práci rozhodovali lidé, ke kterým jsem neměla důvěru, ani úctu. Nebylo to snadné, ale odcházela jsem s vědomím, že každá bolestná zkušenost má význam.“ Eva se vzápětí pustila do psaní. „Lidské obludy mě přestaly strašit a staly se předlohou k mým literárním postavám. Mohla jsem se vypsat z trápení, stvořit hrdiny, jaké se mi chtělo... Byla jsem v desátém nebi,“ vzpomíná Eva.
Ve scénáři bylo, že se setkáme...
Koncem zimy 1976 čekalo Evu životní setkání. Točila tenkrát film a celý štáb v čele s režisérem Podskalským čekal dlouho do noci, až Václav Hudeček, hvězda mezinárodního kalibru, přijede z koncertu. „Můj první dojem byl odzbrojující. Se všemi se přátelsky pozdravil, byl tichý, unavený. Choval se skromně a přirozeně. Ve scénáři bylo napsáno, že se setkáme a nalezneme v sobě zalíbení. A tak to dopadlo i ve skutečnosti. V únoru následujícího roku jsme se vzali. Obřad netrval dlouho, musela jsem do práce. Strašně pršelo. Praha byla zahalená ve stříbrných mlhovinách, jako ve svatebním závoji. Bylo to úchvatné. A je stále.“ Hudečkovi jsou manželé přes 30 let – panuje mezi nimi očividné souznění. „Nevím, proč to u nás funguje, snad je to vzájemnou snahou přijímat toho druhého se vším, co láska obnáší. S trpělivostí, vstřícností, ohleduplností, uznáním, obětavostí, porozuměním, prostě se vším, co stojí námahu.“ Ačkoli jejich vztah vypadá jako naprosto idylický, nedá mi to, abych se nezeptala, jestli i oni někdy řeší nějaké problémy. „Samozřejmě, nesnáze neminou nikoho. Přišly zdravotní problémy, trápení z odchodu blízkých lidí, velká pracovní vytížení a neshody se spolupracovníky... Je vyčerpávající podpírat jeden druhého, když sám sotva stojíte na nohou. Ale pokud to nevzdáte, posílíte se navzájem a vaše objetí je ještě pevnější.“
V mých knihách dobro vítězí
Eva se od poloviny 80. let věnuje psaní. Píše knihy, scénáře pro filmy i pohádky. Psaní pro ni prý znamená jakýsi dialog s vlastní duší. „Moji hrdinové jsou rozumní, milosrdní a neohrožení, dokážou se postavit ničemům, přinášejí spásu. Honza Jírů, Bratříček Golem, královna Betulka, či Borek, Pán skal, Esterka a Sedmihlásek, ranhojička Adéla.... Nejspíš jsem se dala na psaní proto, že si bytostně přeju, aby dobro zvítězilo. Aspoň v mých knížkách.“ Momentálně má Eva rozepsané dvě knihy a vrací se k nim, pokud jí to rozlítaný způsob jejich života umožní. „Od mých čtenářů neustále dostávám krásné odezvy na své knížky a televizní seriál ,O ztracené lásce‘, ke kterému jsem napsala scénář. Je povzbuzující se přesvědčovat, že spousta lidí je s vámi na stejné lodi, drží vás za ruku, aby se člověk na tom nebezpečném rozbouřeném moři necítil sám...“
Václav Hudeček
Fenomenální houslista zahájil svou strmou cestu mezi mezinárodní hudební elitu v 60. letech. 12. 11. 1967 vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel legendární David Oistrach a byl jeho výkonem tak nadšený, že mu vzápětí nabídl svou pedagogickou pomoc. Z Václava Hudečka se stala hvězda prestižních světových pódií.
K hudbě jsem se dostal „za trest“
Počátky jeho hudební kariéry jsou pochopitelně mnohem starší. „První housle, kterých jsem se dotkl, byl nástroj mého otce, který, ač povoláním veterinář, sám velmi slušně hrál. Jsou z dílny brněnského německého houslaře Bernarda Wutzelhofera a stále je mám. Dokonce jsem na nich odehrál svůj asi životně nejdůležitější koncert v Londýně, v listopadu roku 1967. První vlastní nástroj jsem dostal ,od Ježíška‘ v roce 1957 a jsou to čtvrtky za 150 Kčs, z národního podniku Cremona Luby. Mám je dodnes,“ vypráví Václav Hudeček. Paradoxní je, že k hudbě se dostal prý víceméně za trest: „Byl jsem, jak se tomu dnes říká, ,hyperaktivní‘ dítě. Otec chtěl můj temperament užitečně nasměrovat, tak mě zaměstnal hrou na housle. Aby mě rodiče přiměli k pravidelné práci, tak to dalo opravdu zabrat. Tehdy s námi bydlela prababička a ta měla za úkol dohlédnout, abych se neflákal. Vzhledem k tomu, že hraní na housle vůbec nerozuměla, stačilo jí, že slyší jakékoliv zvuky houslí z mého pokoje. Takže jsem hrál dokola stupnice, na pultě jsem neměl noty, ale své oblíbené knihy od Karla Maye, či Julese Vernea a spojil jsem příjemné s užitečným. Přečetl jsem spoustu knih a stupnice mi jdou skutečně automaticky!“
Nejsem ta správná celebrita
V patnácti letech přišel jeho velký, zlomový úspěch s Londýnskou královskou filharmonií a Václav zahájil kariéru na pódiích a s orchestry, ke kterým se většina muzikantů za celý život nedostane. Ačkoli je Václav Hudeček hvězdou ve svém oboru, působí velmi skromně. „Víte, já si až tak mimořádně nepřipadám... Když od pěti let denně několik hodin cvičíte na housle, tak vám opravdu moc času na ,celebritální‘ chování nezbývá. Navíc jsem byl obklopen v nejdůležitějším období života, v dospívání, tak úžasnými lidmi, jakým byl například David Oistrach. To on byl skutečnou světovou hudební osobností číslo jedna. A byl tak skromný a pokorný! Já jsem se mu chtěl vždy i v tomto pohledu podobat.“
Nejdůležitější ve vztahu? Spolehlivost!
Když dojde řeč na vztah s Evou, mluví Václav Hudeček podobně jako jeho paní o výjimečném porozumění, souznění. Nejdůležitější na vztahu je pro něj spolehlivost toho druhého. „Eva taková je a navíc je obětavá, velkorysá. Život není peříčko, někdy se s vámi opravdu nemazlí. Máte li však domov, ve kterém je láska a naprosté bezpečí, můžete pak dokázat cokoliv,“ říká Václav. Dodává, že se s Evou navzájem výrazně ovlivňují. „Eva je velmi citlivý člověk, je mým prvním posluchačem a já jejím prvním čtenářem. Obdivuji ji za to, že dokázala opustit svoji původní profesi, ač v ní vynikala a stala se z ní jedinečná autorka.“
Jsme vděční za každý den
Momentálně se prý Václav nejvíc těší na Evinu novou knížku, na každý koncert, který má před sebou, ať je kdekoliv, na publikum, na studenty v Luhačovicích, na přátele, na které mají s Evou tak málo času, na jaro, po kterém přijde léto. Na moře... Je vzácné dnes potkat lidi jako jsou Hudečkovi, kteří každou svou větou vyzařují spokojenost, vyrovnanost a obrovskou pokoru vůči životu. A je velmi inspirující, co jim v životě dělá radost: „Jsme vděční za každý den, kdy víme, že se máme, že máme naši rodinu, přátele. Ve světě je tolik bolesti a nespravedlnosti, že by bylo rouháním a nenasytností chtít od života víc, než nám bylo dáno.“
Eva Hudečková (59 let)
Vystudovala DAMU, do roku 1984 se věnovala herectví. Jako herečka byla oceněna několika cenami. Její knižní prvotina Bezhlavá kobyla vyšla v roce 1992. O rok později vyšel Bratříček Golem, který se stal předlohou pro dramatizaci hry Českého rozhlasu. Pohádka „O zasněné Žofince“ se stala podkladem úspěšné televizní inscenace, podle románu O ztracené lásce napsala scénář k seriálu uvedeném v ČT. Další tituly: V moci kouzel (1999), Sedmihlásek (2002) – knihu věnovala svému muži k 50. narozeninám, Tajemství pražského šotka (2006).
Václav Hudeček (57 let)
Celý život zasvětil houslím a koncertním pódiím. Vystupuje na nejslavnějších světových pódiích, s nejlepšími světovými orchestry, na nejvýznamnějších festivalech. Jeho nahrávka Vivaldiho Le Quattro Stagioni s dirigentem Pavlem Koganem je od roku 1992 stále nejúspěšnější produkcí u nás. Systematicky se stará o nastupující českou interpretační generaci, a to jak pořádáním letních mistrovských kurzů, tak představováním těch nejlepších jako hostů na svých koncertech.
Eva o Václavovi
„Je úžasný, nezaměnitelný... Cítím vděk, že jsme se potkali. Miluju jeho vrásky, úsměv, blízkost, poznání, ke kterému jsme společně dospěli, překážky, které jsme překonali, slzy, které jsme vyplakali i radost, kterou jsme navzájem sdíleli. Přestávám vnímat léta, čas ztrácí hranice, nevím, co bylo krásnější, jestli včerejšek nebo dnešek, protože všechno splývá v jedno.“
Václav o Evě
„Eva má velkou obrazotvornost, dívá se na život ze všech stran a úhlů, žít vedle ní je docela dobrodružství. Připomíná chytrou Šahrazád. Je spravedlivá a čestná, náročná, nesnáší šlendrián, nekompetentnost a lež. Je zvídavá a vzdělaná. Když něco neví, nastuduje si to. Když něco neumí, naučí se to.“