Ivan Beneš: Jak jinak na leukémii

Poradil si s nemocí, kterou se obvykle bojíme i nahlas pojmenovat. Ivan Beneš (56) je vousatý sympaťák, úspěšný stavební inženýr, manžel, táta dvou malých dětí. Je zdravý, plný energie a plánů. Před časem onemocněl chronickou leukémií. A dokázal se uzdravit. O své zkušenosti napsal knihu. Nabízí ji jako inspiraci.

Proč zrovna já?

Kniha Jak jinak na leukémii se čte jako poutavý příběh. Občas máte pocit téměř příjemného mravenčení jako při četbě detektivky. Místy se usmíváte, jako nad stránkou humoristického románu. Útlá knížka je jako život. Černobílý. Každý den jiný. A Ivan Beneš rozplétá jeho jednotlivé nitky s nadhledem. Velice otevřeně, s humorem i milou sebeironií. Zjistíte, že i nemoc, která vás už při vyslovení diagnózy šokuje, vnímá jako zkušenost. „Naše civilizace je zvyklá na to, že kdo bojuje s rakovinou nebo jinou nemocí, je ohromný hrdina,“ vysvětluje. „Já to ale vidím jinak. Pokud se člověk potká s podobným průšvihem, je to podle mne důsledek toho, že se svým životem bojoval už dříve. A víte, jaká je z toho cesta ven? Chce to z boje vycouvat. Jít cestou, kde tento boj není nutný. Bulvár je dnes plný příběhu zpěvačky Anny K. „Až vybojuju svůj boj s rakovinou, tak se opiju,“ četl jsem o ní před nedávnem. Zásadní průšvih je ale v tom, že ona bojuje! Myslím si, že místo toho by mohlo mít větší efekt hledat cestu, kudy jinak. Sám jsem to, že musím hledat jinou cestu, pochopil až tak po čtyřech, pěti letech. Zpočátku jsem také bojoval. Později jsem pochopil, že rakovina není můj nepřítel. Ona mi jen ukazuje, že jdu jinou cestou, než chce příroda.“
Ivan tvrdí, že jeho reakce v okamžiku, kdy se o diagnóze své nemoci dozvěděl, byla stejná jako u ostatních lidí. Proč zrovna já? Právě tak se ptal sám sebe. Choroba u něho navíc byla odhalena v akutním, život ohrožujícím stadiu. Tehdy žil ve svém prvním manželství, s dvěma dospívajícími dětmi a touhou se uzdravit. Navštěvoval léčitele, hledal různé cesty. Po čtyřech letech od stanovení diagnózy se rozpadlo jeho první manželství.

Principy života

„Nechtěl jsem se s verdiktem smrtelné choroby smířit,“ říká dnes. „Prošel jsem rukama různých léčitelů bez valného vlivu na můj zdravotní stav. Po čtyřech letech od stanovení diagnózy se mi rozpadlo manželství. Můj, do té doby relativně stabilizovaný zdravotní stav, se skokem propadl zpět do akutního stadia.“
Rozpad prvního manželství nesl těžce. Vnímal jej jako další křivdu. S odstupem tvrdí, že mnohdy reagoval až hystericky. „Ukázalo se, že s ženou, s níž jsem žil pětadvacet let, jsme byli nekompatibilní osobnosti,“ vysvětluje dnes s odstupem. „Vůbec jsme to zpočátku nevěděli. Mohli bychom mít sebelepší vůli, ale dohromady bychom vztah nedali. Vycházím z toho, že pro každého člověka existují jisté množiny potenciálních partnerů, s nimiž je schopen vytvořit fungující vztah. A my jsme se s mou paní potkali jako dvě nekompatibilní jednotky. Má paní na to přišla dříve. Já reagoval zcela hystericky. Stále jsem to nějak chtěl dát dohromady! Jednoznačně se tehdy ukázalo, že nemoc má psychosomatickou příčinu. Náš rozchod, který má žena iniciovala, mi tak ukřivdil, že během týdne se nemoc opět rozjela do akutního stavu. Šlo mi o život. Během následujících tří měsíců došlo k takové katarzi, že jsem si uvědomil, že nic jiného, než převzetí vlastní zodpovědnosti samého za sebe mi nepomůže. Do té doby jsem hledal sílu všude možně. Například v etikoterapii doktora Vogeltanze. Ve stejné době jsem se setkal i s filozofií Principy života. Etikoterapie je podle mého názoru založena spíše na křesťanství. Voněla mi proto zpočátku více. Něco se tam dá obejít – budete se modlit, cosi se možná stane! Intenzivně jsem se modlil, když jsem čekal na výsledky rozboru krve po první chemoterapii. Filozofie Principy života, kterou jsem potkal díky doktorce Vertelmanové, je jiná. V jejím případě nic neošulíte. Musíte převzít sami za sebe odpovědnost. Intuitivně jsem se k ní nakonec přiklonil. Principy života vycházejí navíc z toho, že všechno, co se vám v životě stane, jste si sami nějak způsobili. Zpočátku přitom vůbec netušíte – jak?“

Naučíš se chodit?

Pokud se Ivana zeptáte, jak konkrétně bojoval, odpoví stručně. „Ráno jsem vstal, udělal si snídani, sedl k práci. Fungoval jsem, jako bych byl zdravý. Jasně, že mi bylo špatně. Neměl jsem třeba na jídlo chuť. Nečekal jsem už na to, že se nade mnou někdo smiluje! Sám jsem chtěl jít dál. Když jsem chodil na cykly chemoterapií, brával jsem si do nemocnice na Karlově náměstí práci. Ležel jsem s infuzí zavedenou v ruce, na kolenou velké desky, měl jsem kalkulačku, papíry a dělal na projektu. Chodil se tam na mne dívat jeden pan doktor a říkal: mít tu takových více, máme více vyléčených! Ostatní často jen trpně leželi. Čekali, až do nich infuze nateče. Snažil jsem se fungovat. Řekl jsem si – nepůjdu tudy, chci jít jinudy. Rozumíte mi? Chtěl jsem jít jinou cestou.“ Semináře absolvoval Ivan Beneš u autorky praktické filozofie Principy života doktorky Vertelmanové. V jistém čase na ni hodně spoléhal. Ona mu ale pojednou s razancí naznačila, že musí jít sám. Bez pomocných berliček. „Doktorka Vertelmanová se mnou v době největší krize nekomunikovala vůbec,“ usmívá se Ivan dnes. „Chtěl jsem, aby mi pomáhala denně, ale ona pojednou řekla – a dost! Musíš se naučit chodit sám! A přestala si mě všímat. Dlouho jsem jí to měl za zlé. Moji rodiče jí to vlastně neodpustili dodnes. Přitom ale věc, jakou udělala, byla naprosto geniální. Nejlepší, jakou mohla. Šlo o rozhodnutí, že buď ten živočich, který odmítá jít s proudem řeky života, umře, nebo se sebere a půjde s ostatními. A ona dobře věděla, že když mě nechá být, pomůže mi úplně nejvíc.“

Byla to facha…

Zhruba ve stejné době potkal Ivan Beneš svou současnou ženu Dominiku. Půvabná vystudovaná lékařka hovoří několika jazyky a vyučuje odbornou angličtinu. „Potkali jsme se a já byl až v nepříčetném stavu,“ říká dnes Ivan s úsměvem. „Stál jsem o ni, cítil, že tuhle ženu mohu milovat. Na druhou stranu jsem toužil po staré jistotě – vrátit se k bývalé ženě! Byl to dva až tři měsíce trvající souboj. Najednou se ale zlomil a já si řekl: a dost! S mou nynější ženou jsme začali předělávat spodní patro domku, abychom měli kde bydlet a od té doby – zhruba od října roku 2004 se začal lepšit i můj zdravotní stav. Přesně po rozhodnutí, že s Dominikou jdu vážně do vztahu. Už na jaře roku 2005 jsem měl takový krevní obraz, že se má nemoc vůbec nedala rozeznat. Prožíval jsem přitom velké vnitřní krize. Připomínaly téměř záchvaty maniodeprese. Díky Principům života jsem věděl, že jimi musím projít. Na Dominiku jsem se usmíval, tvářil se, že vše je fajn, ale uvnitř prožíval peklo. Věděl jsem, že ho musím překonat. Bylo to jen o tom, že musím chtít jít dál. Jít dál do života. Nesmím se vrátit do staré jistoty. Vedla by ke smrti. Dnes už svou cestu vnímám s odstupem, ale věřte mi, že to byla pěkná facha.“

Dnes jsem šťastný!

Dnes, deset let od vypuknutí nemoci, žije Ing. Ivan Beneš šťastný život. Sám říká, že spokojenější než dříve. Je lektorem Principů života. V polovině roku 2005 se podruhé oženil, má dvouletého syna Ondru a sedmiměsíční dceru Karolínku. Výskyt rakoviny různých typů v naší populaci stoupá a on se proto rozhodl svůj příběh nabídnout v knižní podobě všem, kteří hledají cestu ode dna. Nabízí jej jako inspiraci, nikoli jako univerzální návod. Knihu Jak jinak na leukémii můžete žádat u vybraných knihkupců nebo přímo na adrese benes@principy.cz.