Život na bruslích
Ája Vrzáňová patří k nejslavnějším Češkám. Poznala úspěch ze všech stran, ale poznala také dost bolesti, jako málokterá žena. Rozpad rodiny, ztráta dítěte, ztráta velké lásky i osamocení. A hlavně krasobruslení, nejvěrnější průvodce jejího života, tvrdý sport. Je při něm zima, patří k nejvíce náročným, hodně bolí. Ona ho nechala prostoupit celým životem.
Jak zvládnout bolest
V osmatřiceti jí krátce po porodu zemřelo jediné dítě, holčička. Po smrti dítěte učila maminka Áju Vrzáňovou bolestnou pravdu přijmout. Donutila ji zvednout se v porodnici z postele, dojít do pavilonu zdravých novorozenců. Ája tam stála vedle své maminky a musela se na zdravá mimina dívat. Maminka jí tehdy vysvětlila, že jedině takovým přímým způsobem může svou bolest zvládnout. Jen tím, že do ní půjde natvrdo.
Dětství Aleny Vrzáňové, odjakživa Áji, bylo krásné, přestože proti ostatním holkám dost jiné. Rodiče milovali sport a dceři v něm dávali všechny šance. Maminka, vášnivá sportovkyně, s ní jezdila lyžovat. Byly jí tři roky, když ji poprvé postavila na lyže na Sokolské boudě v Krkonoších. Už tenkrát bylo evidentní, že tahle malá holka se jen tak něčeho nezalekne. Jenže potom přišla druhá světová válka. Němci obsadili během okupace hory a maminku napadlo, že když nemohou lyžovat, zkusí brusle! Tenkrát to vůbec nevypadalo, že v rodině se klube budoucí mistryně světa. Malou Áju brusle absolutně nebraly. Táhlo ji to zpátky do hor, chtěla vidět své kamarády. Navíc sportovní zážitky v tom čase ustupují čerstvým dojmům prvňáčka z klášterní školy. Klášter ji zaujal tak, že si dokonce chvíli přála být jeptiškou. O to víc si pamatuje ten hrozný den. Chodila do klášterní školy druhým rokem. Gestapáci přijeli, nahnali sestry do velkého vagonu a odvezli je pryč. „Pořád to mám před očima,“ říká tiše. „Malé holky stojí venku, nic nechápou a mávají. A sestry odcházejí pokorně, s takovým zvláštním výrazem ve tváři. Není v něm vzdor ani pohrdání. Spíš sotva postižitelná vnitřní krása. Vojáci řvou, děti usilovně mávají. Žádnou ze sester jsem už nikdy potom neviděla.“
Disciplína od maminky
„Vstávej, musíme se připravit!“ Ája se ve vzpomínkách zastaví u svých dětských rán. Ve čtyři ráno z postele, vypít horké kakao, maminku za ruku a společně na tramvaj. Často byla zima, jen praštělo, mnohdy byl mráz tak třeskutý, že nemohla skoro dýchat. Ája brusle milovala. V sedm chodila spát, aby měla sílu na ranní trénink. „Budeš úspěšná, čeká tě velký úspěch,“ říkávala jí maminka. Áju napadá, že její úspěch je skutečně maminka. Jedině ona. Kdyby maminky nebylo, sotva by vyhrála mistrovství světa a dostala se do revue. Je zvláštní, jak je v ní maminka zakódovaná.
„No jo, Ája, už je tu první. Jako vždycky!“ většinou ji tak dodnes vítají kamarádky v New Yorku, pokud se rozhodnou, že společně poobědvají. Určí si hodinu setkání. A scházejí se v rozmezí plus minus dvaceti minut. „Jen já tam sedím u stolu na minutu přesně,“ směje se Ájá Vrzáňová. „Často si říkám, že tam přece nemusím být první! Je ale pravda, že v životě se dochvilnost hodí. A já se neumím zpozdit. Na tréninku a na závodech také musíte být na minutu přesně. Stejně jako v profesionální revue. A to já už mám v krvi.“
„Zavinila jsem to já?“
V době, kdy se Ájá Vrzáňová stala poprvé mistryní světa, přišel od tehdejšího komunistického vedení v Československu jasný příkaz. Nová mistryně světa má jet učit bruslení do Moskvy. Pro rodinu Vrzáňových to bylo naprosto absurdní. Doma se začíná stále více mluvit o tom, že Ája má při příštích závodech zůstat za hranicemi. „Víte, ale já příliš nevnímala politickou situaci,“ vysvětluje paní Ája. „Nepřipouštěla jsem si problémy. Bylo mi sedmnáct, do sportu jsem byla ponořená. Chtěla jsem jediné – obhájit i v dalším roce svůj titul mistryně světa. Tehdy bylo krátce po Vánocích, tatínek mě vzal na procházku k Vltavě. Naznačil mi, že je třeba, abych tak rok nebo dva žila v zahraničí sama. Rodiče za mnou později přijedou. A já? Věřila jsem tomu, že to vyjde a všechno bude v pořádku.“
Odjela do Londýna, připravovala se na příchod do profesionální bruslařské revue. V té době se ji z anglické metropole pokusili unést dva českoslovenští tajní agenti zpět domů. Teprve tehdy jí došlo, jaké nebezpečí museli její rodiče doma podstoupit. Vyvrcholilo to zejména po jejím příchodu do Spojených států. Působila v nejlepší revue. Měla sotva devatenáct a byla hvězda. Se zástupy fanoušků u šaten. Vystoupení, děkovačka, vychutnat si aplaus. Užívala si to, jenže potom ji čekal návrat do hotelu. Pokaždé jinde, v jiném místě. „Cítila jsem se unavená, toužila do sebe nalít horký čaj, vlézt si do postele a spát až do časného rána,“ říká. „Vydatný spánek byl pro mě ale nedostižný sen. Moji noční běsi mi nedovolili spát, pohrávali si se mnou. Vzpomínala jsem na maminku s tátou a vyčítala si, že rozdělení rodiny je má vina. A moji noční běsi se vždycky ptali, co ještě? Co všechno jsi ještě, Ájo, v životě zavinila?“
Život s lodním kufrem
Ája Vrzáňová s nadhledem tvrdí, že bruslařská show je stejný dril jako příprava na velké světové závody.
Její situace se zlepšila v době, kdy za ní do USA přijela maminka. Život se pro Áju stabilizoval. Po několika letech se za nimi dostal i otec. Tady ale rodina za úspěch dcery zaplatila nejvyšší daň. Po třech měsících v Americe tatínek oznámil ženě a dceři, že se vrací domů. Neovládá řeč, vše kolem něho je příliš hektické a neuchopitelné. Svět, v němž se tak výborně dokázala etablovat jeho žena a dcera, je pro něho nepřijatelný. „Jeho odjezdem jsme nesmírně trpěli všichni tři,“ říká Ája. Jiné řešení jsme ale nedokázali najít. Po revoluci jsem přiletěla po letech do Prahy a zamířila okamžitě k tatínkovu hrobu. Ptala jsem se, pokoušela se ho přimět k odpovědi na svou životní otázku. Proč s námi tehdy nezůstal? Odpověď jsem samozřejmě nedostala. Nebylo asi možné příběh naší rodiny změnit.“
Kytka v každém městě
V Americe Ája Vrzáňová našla i životní lásku. V New Yorku pro sebe paradoxně objevila Čecha. Pavel Steindler byl majitelem šesti restaurací, vynikající šéfkuchař, který vystudoval kulinářskou školu přímo ve Francii. „První tři měsíce našeho vztahu jsem jela na velice náročné turné,“ vypráví Ája. „Do každého města, kam jsme přijeli, mi Pavel poslal ohromnou kytici! Byl už takový. Otevřený, citlivý, nebyl povrchní. Pořád jsme spolu měli o čem mluvit. Navíc jsem v něm objevila i rys, který mi výrazně chyběl – jisté češství, závan domova. Brali jsme se po čtyřech měsících vztahu a když jsem skončila s bruslením, věnoval mi darem luxusní restauraci Duck Joint – tzv. ‚Kačárnu‘. Její vedení jsem převzala se stejnou pečlivostí, s jakou jsem byla zvyklá se věnovat tréninku. Stala jsem se manažerkou. Všechno v naší restauraci muselo klapat!“ Za lahůdkami do Kačárny postupně míří nejen česká komunita, ale i osobnosti filmu, jakými jsou Miloš Forman, Ivan Passer, sportovci Martina Navrátilová nebo Ivan Lendl. Na svíčkovou sem ale s chutí chodil i Paul Newman, ke štamgastům patřili Andy Warhol nebo Woody Allen.
Když po osmnácti letech manželství zemřel Ájin manžel na rakovinu, řekla si jedinou věc: „Je mi nejhůř, vrátím se k bruslím!“
Ája Vrzáňová se stala i respektovanou rozhodčí profesionálních bruslařských závodů a začala spolupracovat s různými charitativními organizacemi. Velkou aktivitu vyvíjí v nadaci, která pomáhá obětem AIDS. V tomto směru je jí smutnou inspirací slavný krasobruslař Ondrej Nepela. Ví, že právě on dokázal na ledě dřít stejně jako ona.
Stručný životopis
Alena Vrzáňová se narodila 16. května 1931. Čtyřikrát získala titul mistryně republiky v krasobruslení a v letech 1949 a 1950 se stala mistryní světa. Hned poté emigrovala – nejprve žila ve Velké Británii a pak ve Spojených státech, kde se v roce 1969 vdala za Čechoameričana Pavla Steindlera. V roce 2004 dostala od prezidenta Klause Medaili Za zásluhy. Je také držitelkou titulu Významná česká žena ve světě a ocenění Lady Pro 2006 Comenius. Dnes je také čestnou občankou pražských Vinohrad. Kvůli snazší výslovnosti si upravila jméno na Aja Zanova-Steindler a žije střídavě v New Yorku, na Floridě a v Praze. V průběhu české ankety Sportovec roku 2009 byla vyhlášena Sportovní legendou.
