Velikost textu: AAA

Reklama

 Život nakopnu po padesátce

Napadlo nás rozhlédnout se kolem a poptat se lidí, jak se život po padesátce mění? Pokud byste chtěli říci, že asi nic moc k lepšímu, překvapíme vás. Je totiž spousta lidí, kteří ho právě po padesátce dokázali změnit a pořádně „nakopnout“! A jak se zdá, tak třeba Eva Mahrová (58) a Josef Andrle (61) jsou s tím výkopem docela spokojení.

Drak v povětří Eva Mahrová (58)

Eva je živel. Pokud by se narodila v neživé podobě, musela by být gejzír nebo silný proud řeky. Je vymodlené dítě. Se smíchem tvrdí, že její maminka se pět let modlila k Tadeáškovi, aby se posléze narodil takový blázen! Je matkou dvou dospělých synů a babičkou. 32 let prožila v manželství, pracovala jako učitelka v mateřské školce. Stále ale cítila, že to není úplně ono. V manželství ani v životě. Jakoby kdesi hluboko v ní bylo zafixované, že to přece musí jít i jinak. Dnes je Eva rozvedená. Létá po celém světě. Nejprve jako průvodkyně po exotických destinacích, momentálně se svou kamarádkou Norou Stříbrnou spolupracuje s organizacemi, jako jsou například International Humanity nebo Člověk v tísni. A v diá­ři má našlapáno. Měsíc pracuje v sirotčinci na Srí Lance, chvíli doma a honem zase do Nepálu. Zdejší děti také potřebují pomoc! 40 dní po tsunami už v oblasti pomáhala. Tehdy se tam dokonce nakazila kontaminovanou vodou a musela dříve odjet. A zase Čína, Indonésie, Indie, Sýrie… kamarádi jí říkají „Drak v povětří“. Jiní zase „Modrá paní“ pro její vášeň k modré barvě. „Člověče, já nevím, ale modrou miluju,“ směje se Eva. „Snad je to barvou moře a oblohy, tím, jak jsi v oblacích. Všechny slohové práce ve škole jsem psala na téma, že budu letuškou. Nesplnilo se mi to. Svým způsobem jsem ale ten sen dokázala naplnit. A víš, kdy? No, po padesátce!“

Klaus za přepážkou

Hned po revoluci, v lednu, navštívila Eva astroložku. „Víte, co to bylo astroložka? Za minulého režimu nevídaná věc!“, vysvětluje. „V druhé polovině života vás čeká náhlá změna v domácnosti, řekla mi. Šla jsem domů, říkám si – manželovi ani nebudu nic říkat. A víte, co se nakonec stalo? Já jsem se v padesáti sebrala a odešla od něho! Zjevně jsme cítili, že každý z nás jde jinou cestou. A proč udržovat vztah jen kvůli dospělým synům, kterým stejně bylo jasné, že nám to neklape, nebo kvůli lidem? Proč, prosím vás?“
Krátce předtím ji napadlo, že si udělá školu cestovního ruchu. Ptala se tenkrát mladšího syna Edwarda, co by řekl tomu, kdyby přestala dělat ve školce a stala se průvodkyní? Podíval se na ni a povídá: Mami, ty to musíš udělat, protože kdyby ne, tak je to stejný, jako kdyby Klaus zůstal za přepážkou! „Tak jsem se do toho vrhla a chytlo mě to. Je to jako droga,“ směje se dnes.
Začala dělat průvodkyni v exotických zemích. Zejména buddhistické země jí učarovaly. Fascinoval ji způsob, jakým se tu k sobě lidé chovají. Líbila se jí tamější vřelost. Dříve, pokud se pohádala s manželem, říkala mu, že odejde do kláštera. „Vždycky mě odbyl, ty jen slibuješ!“, směje se Eva. „A jednou, když se nám nenaplnil zájezd, jsem opravdu zažádala o pobyt v buddhistickém ženském klášteře na Srí Lance. Se zdejšími mniškami jsem prožila 27 dní. Musela jsem se naučit sinhálsky, protože ony neumějí anglicky. Musíš vstávat ve čtyři, to už se předříkávají mantry, chodíš se koupat do Mahavely Gangy – koupeš se v sofronu, nesmíš se odhalit. Dávaly mi zpočátku jen podřadné práce. Zametala jsem, musela oddělovat živé smetí od neživého, pak už mi postupně dovolovaly třeba zvonit Púdžu – ranní modlitbu, nebo jsem směla škrábat kokos. Na nic jsem si nehrála, opravdu jsem makala. A najednou, vidíte, že mě začaly brát. Samozřejmě, že to mělo i humorné chvilky. Jsem levák, tam nesmíš jíst levou. Rýže mi padala do sofronu, mnišky se válely smíchy. Můj sofron měl bílou barvu. Víte, proč? Pokud bych oblékla oranžový, už ho nesmím sundat. Vyhovoval mi i jejich „princip sanuku“. Ten bych ráda převezla sem k nám. Je to princip věčného úsměvu. Nic tě nerozčílí, nenecháš se vyvést z míry. Druhý rok jsem tam jela do sirotčince učit angličtinu malé děti. A už jsem v tom lítala!“

Každý den se raduj!
Pokud se Evy zeptáte, co se změnilo po návratu z kláštera, tak zvážní. „Člověk si tam udělá pořádek v hodnotách,“ říká. „Buddhisti mají rádi lidi, ale zvažují svůj čas. A ty to pojednou od nich přijmeš. Nemrháš jím. Vrátila jsem se a říkala si, že to s mužem ještě zkusím. Byli jsme ale každý jinde. Tehdy jsem pochopila, že to mezi námi opravdu nemá smysl.“
V roce 2000 se Eva ptala guru v Indonésii, jestli není na nějaké životní křižovatce. Odpověděl, že ne. Prý se k ní ale blíží. O dva roky později se jí v Indii dokonce podařilo najít Věštírnu osudů Palmových listů. „Vůbec není sranda ji najít,“ vysvětluje. „Je jich pouze sedm. A já ji našla. Po devíti hodinách dokonce našli můj osud. Cestovali se mnou dva kamarádi, manželský pár ze Srí Lanky a nechtěli věřit, že se mi něco podobného podaří. Víte, jak je zvláštní, že pojednou přinesou na opačném konci světa svitek papíru a ptají se, jestli se váš táta jmenuje – Ludek? Tatínek je Luděk. A manžel byl Edwin. Také to mi ve věštírně řekli. Našla jsem svůj osud mezi spoustou dalších životních příběhů. A teď už jsem přesvědčená o tom, že s ním nakládám dobře.“
Eva vystudovala Univerzitu nové doby pana Calábka, udělala si v Britském institutu rekvalifikační kurz na profesionální hospodyni a když ji v 55 letech propustila cestovka, začala pracovat jako hospodyně v Irsku. „Dokázala jsem si, že nikdy není pozdě!“, říká. „Dnes jsem šťastná. Mám dva skvělé kluky, starší syn Edwin je doktorem fyzioterapie, mladší úspěšným manažerem. Vycházím se snachami, miluju svého vnuka Olivera, jsem spokojená! Po padesátce jsem ztratila hmotnou jistotu, finanční zajištění, ale našla jsem vůbec nejcennější věc – vnitřní svobodu! Chci lidem jen říci, že mají spousty možností. Jen ať se každý den radují z toho, že žijí! Já alespoň život takhle prožívám.“


Hledač duší kamene Josef Andrle (57)

Žula můj život ovládá

Miluje jižní Čechy. A rád pracuje s žulou, která ho fascinuje. Sochař Josef Andrle v roce 1978 emigroval do Německa. Žil a tvořil posléze na mnoha místech světa. A nikdy se nebál změn. Nebál se dělat, co ho právě napadlo. „O kameni, se kterým pracuji, tedy o žule, můžete říci, že v sobě má tvrdost, houževnatost, výzvu ke zpracování,“ vysvětluje. „Je stejný jako sám život – tvrdý. Práce se žulou je o tom, že si s ní nemůžete moc hrát ani s ní experimentovat. Některé kameny si řeknou o figurativní abstrakci, z jiných se stávají pohyblivé sochy – hřiště pro děti, které se na kamenech houpou, točí, kloužou. U dalších kamenů hledám „duši“. Strukturu kamene naruším, roztrhám, rozložím a následně složím zpět.“
Josef Andrle tvrdí, že svoji inspiraci k tvorbě nehledá v klasiku Rodinovi nebo v moderním Henry Moorovi, ale v zesnulém japonském sochaři Isamu Noguchim, který podle něho určil novou cestu v sochařství 20. století. „Samotná práce se žulou není jednoduchá,“ vysvětluje. „Potřebujete vybavení, které není levné ani dostupné. Rozbruska, diamantové kotouče, frézy a další ‚pomůcky‘ patří k běžnému vybavení sochaře. Práce je hlučná, prašná, nemůžete ji dělat všude. Po ukončení studia na akademii a rozhodnutí pracovat se žulou, se můj život stal závislým na místech, kde se nachází. Během pobytu v Německu jsem se stěhoval do Bavorského lesa, když jsem žil v New Yorku, jezdil jsem do lomu v Pensylvánii. Po návratu do Čech vedly mé kroky do jihočeského kraje. Původem jsem karlovarák, ale jižní Čechy jsou žuly ráj. A žula můj život ovládá.“

Umělecký šuplík

V době, kdy žil v Německu, odešel z Mnichova a v Bavorském lese zakoupil 300 let starý statek. Rozhodl se, že ho zrenovuje. Místo v krásné bavorské přírodě, kudy prošla historie. Mrzelo ho jediné, že ne ta česká. Vytvořil si tu domov a ateliér.
„Po návratu do Čech mi bylo jasné, že musím najít něco podobného,“ směje se. „V blízkosti města, ale přesto v přírodě a na samotě. A to se mi podařilo. Barokní sýpka, nedaleko Jindřichova Hradce, kterou jsem za přísného dozoru památkářů opravil, tato kritéria splňuje. Má v sobě kus historie spojené s blízkým mlýnem.“
Znovu tak začínal od nuly. Rekonstruoval ruinu. Sousedi si tenkrát dokonce mysleli, že v zapadlém koutku jižních Čech buduje noční klub. Pane, tady bude bordel?, ptávali se náhodně procházející místní. Sympatický sochař ale vytvořil galerii, ateliér a restauraci. Na pozemku o rozloze 10 000 m2 vytvořil sochařský park. Instaloval tu nejen svá díla, ale i práce přátel. „Tento můj umělecký ‚šuplík‘ čítá k dnešnímu dni cca 30 žulových plastik,“ říká. „Je veřejně přístupný a vlastně je to takový můj malý pomníček.“

Dnes vaří šéfsochař

Galerii Špejchar dnes řídí jeho partnerka Milena. Organizačně zařizuje tak 11 výstav do roka, které tady pořádají. Josef tvrdí, že po návratu z emigrace už nechtěl, aby se umění pro něho stalo jen zdrojem peněz. Rozhodl se, že zkusí podnikat v úplně jiném oboru. V 90. letech nebyla v Jindřichově Hradci žádná asijská restaurace. On sám asijskou kuchyni miluje a tak za pomoci čínských kuchařů v roce 1992 ve své sýpce originální čínskou restauraci otevřel. A dokonce tam tři dny v týdnu i vaří.
„Vařím pro vlastní radost a potěšení,“ směje se. „Zbylou část týdne se věnuji sochaření.
Protože rád cestuji, v současné době hlavně do Indie, naučil jsem se, vedle kuchyně čínské i kuchyni indickou. Je zajímavá především množstvím druhů koření, které jsou pro naše chuťové buňky dosti nezvyklé. Rád vás k nám pozvu – mohu z indické kuchyně nabídnout například Listový špenát s tofu, středně pálivé, s kořením garam masala a kysanou smetanou. Absolutním „top“ jídlem v naší kuchyni je – Křupavá marinovaná kachna, podlitá speciální omáčkou. Zákazník si u nás může vybrat z 60 jídel od polévek až po dezert. V krátké době je každému rád připravím!“
Josef Andrle tvrdí, že život po padesátce mu nakopla nejen chuť dělat něco úplně jiného, ale i myšlenka, že vytvoří z bažinatého pozemku zarostlého spoustou stromů a keřů příjemný sochařský park. Dá tu možnost kolemjdoucím posedět na lavičkách, dětem si pohrát na sochách. Jsou jimi třeba klouzačky nebo kolotoč. „Troufnu si říci, že tato idea se podařila,“ říká tiše. „V ohradě běhá kůň, ovce, kozy, pes. Kolem parku protéká řeka Nežárka. Celý prostor má svůj smysl. Necítím se na nějakou radu pro ostatní, jak život po padesátce nakopnout, ale u mě to byl docela logický vývoj. Návrat do Čech, chuť zkusit i něco jiného, začal jsem vařit, ale zároveň se absolutně realizovat v umění. Souvisí s tím vlastně i přechod na zdravý styl života a změna přístupu k materiální stránce života.“
Josef Andrle s úsměvem tvrdí, že jeho životní plány zdaleka nekončí. „V Indii máme vyhlídnutou lokalitu, kde chceme v budoucnu trávit zimní období,“ směje se. „Věnovat se tam indické filozofii a pracovat v našich oborech – malířství a sochařství. Dá-li naše zdraví, stane se pro mě a mou partnerku i tento nesplněný sen, pár let po padesátce, splněným.“


Sochař Josef Andrle (57)

pracuje převážně se žulou. A kámen miluje. Říká o něm, že je jako sám život. Tvrdý, nesmlouvaný, mazlit se s vámi určitě nebude. Směje se, že před lety ho táta vyhodil z domova pro nezřízený život. Připouští i dnes, že si život stále užívá. Právě proto, co všechno se s ním dá podnikat. Jakou vám denně umožňuje změnu.

Lidé a názory

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama