Taťkové ve věku dědů
V sedmdesátých letech byl trend mít potomky nejlépe ve dvaceti letech. Čtyřicetiletí rodiče bývali spíše výjimkou. Dnes lze potkat na ulici s kočárky i tatínky v důchodovém věku. Je to v pořádku, nebo by měli plodit děti jen mladí? A jak vůbec prožívají otcovství zralí taťkové?
Zralí otcové
Dnes je to opravdu téměř trend. Muži po padesátce i starší si pořizují malé děti. Většinou v dalším vztahu s tím, že mají už dospělé děti z prvního manželství. Mnohdy je jejich vnouče starší než nový potomek. Muži se musí přeorientovat na nové podmínky, musí stačit nárokům mladších partnerek. Někteří jen kvetou, jiní vypadají, jakoby za půl roku zestárli o deset let. K zralým otcům patří například Petr Hapka, Karel Šíp, Karel Gott, Jiří Adamec, Jiří Menzel (ten je v očekávání), premiér Topolánek, který se dokonce nedávno nechal slyšet, že v populační explozi možná bude pokračovat, i spousta dalších, mediálně neznámých otců. Sexuologové se usmívají a tvrdí, že v tomto věku už zřejmě o žádnou zvláštní explozi nepůjde. Jak vlastně své otcovství prožívají... Zeptali jsme se tří z nich - Borise Hybnera, Jana Saudka a Arnošta Goldflama.
Boris Hybner
Když jste si bral mladou ženu, asi jste počítal s tím, že bude chtít dítě?
Proletělo mi to hlavou bezprostředně předtím, než to vyřkla. Samozřejmě jsem si uvědomil, že to bude pro mě znamenat menší pohodlí, ale souhlasil jsem, protože svoji ženu miluji. Později jsem navíc zjistil, že malé děti zpomalují stárnutí a přinášejí spoustu radostí.
Oslavil jste příchod svých mladších dětí jinak než starších?
Neoslavoval jsem to ani tenkrát, ani teď... (do vyprávění začal výt Borisův pes). Co jsem to říkal?
A víte, že nevím...
(smích) Jéé, tak jsme na tom stejně. Pozdní otcovství je největší zázrak, jaký jsem zažil, protože vám pročistí životní filozofii. Před rokem jsem navíc onemocněl rakovinou, což tu velkou radost dostalo do dramatické polohy, protože nevíte, jak dlouho s nimi ještě budete. Ale teď se cítím skvěle. Za čtvrt roku se zase uvidí.
Zaregistroval jste s příchodem dětí, že se o ně víc bojíte, než když jste býval mladý?
Jo. Ta empatie k nim je ohromná. Někdy to s nimi prožívám tak, že si připadám jak stažený z kůže, takže se o ně nejen bojím, ale také se s nimi i raduju a vztekám. A přemýšlím o době, kdy už budou žít beze mě. Musím jim napsat nějakou krásnou knížku. Svého Malého prince.
Jak vás děti berou?
Co si budeme povídat, já jsem ve věku dědečka a mezi dědečky a vnoučky je takové zvláštní pouto. Dědečkové a babičky vnoučkům rozumějí. O starých lidech se přece říká, že dětinští, takže kruh se uzavírá. Dětství jsem si kromě toho připomínal celou profesní kariéru, protože v pantomimě je pořád nějaký druh hravosti.
Čtete dětem pohádky, nebo jim spíš předvádíte klaunérie?
Čteme jim pohádky a já jim je i přehrávám. Žofka má jiné pohádky než Max, takže je to složitější. On miluje Thomase a mašinky, ona je na princezny. Jsou velmi rozdílní. Max bude hloubavec, Žoža je spíš ranařka.
Jak s nimi trávíte čas?
Ráno se sejdeme všichni v jedné posteli, blbneme a ten, kdo chce ještě spát, protože přišel pozdě z divadla, je nevrlej. A pomalounku se přesouváme ke stolu. S velkou radostí pak společně snídáme, a pokud je to možné, tak i obědváme a večeříme a vykládáme si, co jsme dělali a co budeme dělat. Lucka je narozená ve znamení Raka a Raci mají velké pochopení pro potřeby rodiny. Všechno jsem se naučil od ní.
Spíš než autoritativně je asi vychováváte kamarádsky...
Naprosto. Nejednáme s nimi kategoricky: „Bude to takhle!“ Teď jim přestavujeme pokoj, protože Max jde do školy a všechno s nimi musíme probrat. I když je jim čtyři a šest let, sami si vyberou nábytek.
Jak často jste k nim vstával?
Vstávali jsme na střídačku, stejně jako jim čteme na střídačku pohádky. Někdy jsme u nich ale oba dva. To usínání je bezvadný. Víte, my se máme strašně rádi, takže všechny ty věci jsou absolutně přirozený. I ty, které by byly normálně chápány jako odříkání nebo oběť. Děti jsou naši parťáci.
A co děláte, když potřebujete pracovat a „parťáci“ vám to nedovolí?
No tak nepracuju. Jsem naštvanej, rozladěnej, ale to přejde. Pokud mám nějaký nápad, tak si ho poznamenám, za dva dny zjistím, že té poznámce nerozumím, ale to není důležité. Letos jsme byli v Blansku u babičky a naučili jsme je jezdit na kole. A když jsem pak viděl, jak Max jede po lesní cestě... ještě trošku vratce, ale velmi pyšně... nebo když si hraje s kamínky u potůčku... já mu rozumím.
Čeho byste se chtěl s vašimi malými dětmi ještě dožít?
Jsem rád za každou hodinu, za každý den. Nic si nenárokuju. Jsem limitovaný nejen nemocí, ale i věkem. Chtěl bych samozřejmě vědět, jak si povedou. Nejradši bych byl, kdyby se sebrali a odjeli do nějaké neznečištěné země. Když zahlédnu vlajku Evropské unie, tak v tom vidím stůl krále Artuše a nikdo mi to nemůže zošklivit. To bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Doufám, že nastartuju Maxe a Žofku tak, aby z nich vyrostli skuteční Evropané.
Co vás napadlo, když vám vaše přítelkyně Pavlína oznámila, že s vámi čeká dítě?
Předtím jsme dvakrát o dítě ve třetím měsíci přišli, a to jsem šílel. Myslel jsem si, že nejsem v pořádku a přičítal to alkoholu. Potřetí mi tu zprávu přítelkyně oznámila, až když už měla za sebou první testy. Otázka je, jak dlouho budu moci děti vyživovat, protože svým chlastáním systematicky pracuju na sebezničení. Navíc, včera v poledne bylo dvaatřicet stupňů a já si šel zaběhat, jestli to vydržím, pět kilometrů. Bylo by krásný takhle umřít. To se ale nestalo, tak jsem vypil svůj čtvrtlitr whisky a krásně jsem usnul.
Jak jste oslavil příchod Matýska?
Piju sice denně, ale z nějakého zvláštního důvodu jsem dva dny před porodem nevzal alkohol do úst. Když to na přítelkyni přišlo, myslela si, že ji bolí žaludek. Neznalá, pětadvacetiletá holka. Tak jsem ji odvezl do porodnice, no a pak pro mě přišli, abych si vzal pantofle a šel na sál. Poprvé v životě jsem viděl porod vlastního dítěte. Byl to nejsilnější zážitek, jaký jsem kdy měl. Potom jsem jel domů, ale neoslavoval jsem, protože už bylo pozdě v noci a přišlo mi banální, abych si ještě pozval nějakou holku. Ne, že by to byla zrada – druhý den jsem to udělal – ale zůstal jsem sám a snažil se nad sebou zamyslet.
Mim, herec, muzikant a vysokoškolský profesor Boris Hybner (67) má dvě dospělé dcery Vandu a Lenku. Se svou současnou manželkou Lucií se pak těší ze svých malých dětí – šestiapůlletého Maxe a čtyřleté Žofie.
Jan Saudek
Fotografoval jste porod?
Desetitisíce fotografů se o to pokoušelo, ale to je, jako kdybyste chtěl vyfotografovat vítr. Porod je abstraktní záležitost, kterou můžete prožít, popsat, ale není možné ho vyfotit.
Kolik je dnes Matýskovi?
Myslím, že rok a půl. Je velice rozmazlenej, ale taky pohyblivej a přirozeně inteligentní, to znamená, že je možné se s ním dorozumět. Doteď jsem si myslel, že se s tak malým dítětem nedá komunikovat. Není to pravda. Samozřejmě, že vydává skřeky, neumí mluvit, ukazuje prstem, ale jde to. Teď jsem na mateřský a beru přídavky sedm tisíc šest set. Před dvěma lety jsem byl v takový situaci, že mě každá koruna vytrhla, takže je dobrý, že ty peníze přicházejí. Kromě toho mám starobní důchod, pár stovek vdoveckého důchodu a mohu směle prohlásit, že život je nádherný. Skutečně. Pochopitelně se nesmíte dívat do zrcadla. Dneska mi napsala holka, která u mě nocovala, že si koupila moji knížku, kde jsou fotky, když mi bylo dvacet, a že jsem byl k sežrání. Samozřejmě. Věk se nedá zastavit. Když čtu a podívám se brejlema na svoji ruku, tak je to samozřejmě ruka starýho člověka. Naštěstí je skoro v každý ženský trocha gerontofilie nebo nějaký samaritánský pud, takže nemám nouzi o společnost.
Rozčiluje vás dětský pláč?
V současný době žiju u dcery Marušky,
který jsem nechal velkej, dvanáctipokojovej dům. Dcera má tři kluky od šesti let do jednoho roku, ten nejmenší pořád řve a ti ostatní taky, protože mají každou chvíli rozbitou hlavu. Ale nerozčiluje mě to. Mám pro sebe celé spodní patro a když zavřu dveře, nikdo se neodváží na mě klepat nebo mě rušit.
Četl jste někdy svým dětem pohádky?
Četl. S náležitým přednesem. Jak jsem byl ale od těch děvek utahanej, tak jsem upadl obličejem na stůl, usnul a děti mě budily: „Čti, čti dál.“ Tenkrát jsem ještě dělal ve fabrice. Děti dovedu krátkodobě zaujmout blbnutím. Dělám jim Hitlera nebo něco podobně směšnýho. Rozhodně nechci bejt suchopárnej dědeček, kterej jenom sakruje.
Asistoval jste někdy u přebalování svého dítěte?
Jednou loni hledala moje slečna místo na parkování, bylo vedro, dítě řvalo, tak jsem ho vynesl nahoru, že ho z toho „bodýčka“ svlíknu, ale nevěděl jsem, jak na to, poněvadž jsou tam mezi nohama nějaký knoflíky. Tak jsem to rozstříhnul. Ono ho to škrtilo, dítě se potilo a chtělo být nahatý. Člověk prožívá hezký věci, když má padesátiletý, třicetiletý a pak úplně malý děti.
Čeho byste se chtěl ještě s Matýskem dožít?
Byla by sranda vidět ho chodit do školy. Při mém způsobu života se mi ale zdá dost nepravděpodobný, že se toho dožiju. A taky přemýšlím o svatbě. Myslím, že když se ta dívka rozhodla pro mě pracovat a obdarovávat mě, protože mi kupuje tu nejdražší whisky, kterou mají a já ji vypiju natřikrát, bylo by vhodné jí tímto způsobem dát najevo svoji vděčnost.
Fotograf, malíř a spisovatel Jan Saudek (73) byl třikrát ženatý a má osm potomků. Jeho nejmladší děti jsou ještě docela malá mimina.
Arnošt Goldflam
Co vás napadlo, když vám manželka oznámila, že čeká dítě?
Nenapadlo mě nic zvláštního, protože to bylo plánované těhotenství. Těšili jsme se na to a přišlo to. Protože už mám ale velkou dceru, čekal jsem zase děvče. A přišel kluk. Otík. I když mi to bylo vlastně jedno. Já bych se z toho těšil tak jako tak.
Jak jste narození dětí oslavil?
To už nevím, ale určitě nijak zvlášť, poněvadž žádné oslavy nevedu a taky jsem poloviční abstinent. Ale nějaký rodinný oběd jsme jistě měli.
Jste zodpovědnější otec než v mladším věku? Jak se to projevuje?
Jsem spíše trochu opatrnější, bojím se o děti víc, mám strach, že spadnou, ublíží si, že se jim prostě něco stane.
Rozčiluje vás dětský pláč? Kam před ním prcháte?
Dětský pláč mě nerozčiluje, je mi líto, když děti pláčou. Ale naše snad tolik plakat nemusejí.
Když vás vyrušují děti při práci, jak to řešíte?
Naučil jsem se trochu si tu práci nějak zorganizovat. Děti by snad neměly mít moc intenzivní pocit, že ruší.
Které svoje zvyky jste musel po narození dětí změnit?
Zvyky ani tak ne. Hlavně organizaci času, dá-li se to tak nazvat, a naučit se líp nebo aspoň jinak koncentrovat.
Čtete dětem pohádky?
Čtu a dokonce jsem pro ty menší už i nějaké napsal. A docela si je děti oblíbily. Jsou to knížky Tatínek není k zahození (Cena Litera za nejlepší dětskou knihu roku 2005) a Tatínek 002. Letos vyjde i strašidelný příběh pro děti, myslím že od šesti sedmi let výš, Standa a dům hrůzy. Vypadá to, že v listopadu.
Co už jste je naučil?
Nic moc. Spíš se učím od nich.
Nestyděl jste se jezdit s kočárkem?
Nikdy jsem se nestyděl, právě naopak, i když mě mnozí považují za dědečka. Ale já hrdě říkám, že jsem otec.
Jak často jste se nevyspal a jak často jste k dítěti vstával?
To se stává, snažil jsem se být k užitku a k dispozici.Vstával jsem, jak bylo třeba. Čili: byl jsem přitom!
Přebaloval jste ho někdy? Štítil jste se toho, co jste našel?
Přebaluju stále a vůbec mi to nevadí, ba právě naopak.
Jakými domácími úkoly vás v souvislosti s dětmi pověřila manželka?
My se se ženou domlouváme a práci si víceméně dělíme.
Čeho byste se chtěl s nimi dožít?
Aby byly hodné, ne zlé a pokud možno ne hloupé. A taky rozhodně zdravé. To bych si přál.
A abychom se měli pořád rádi.
Čím vás vaše dítě nejvíc překvapilo? Jakou otázkou?
Děti mě překvapují tak často, že každý den je něco nového. Nestačím si to ani zapamatovat.
Na co se těšíte, až své děti naučíte?
Znovu říkám, učit je si moc netroufám, spíš se těším na společné zážitky a na jejich objevy a závěry.
Je některé z vašich dětí po vás?
Jsou asi po nás obou. Po mně i po mé ženě Petře. Trochu svéhlavé, mají docela fantazii, jsou hravé, někdy lítostivé, jindy se rády smějí – však jsou to ještě děti!
Režisér, herec a spisovatel Arnošt Goldflam (62) má z prvního manželství dospělou dceru Sylvu, z druhého osmiletého Otíka a dvouletou Mimi.
Plus a minus pro otce 55+
Pablo Picasso (v 68), Charlie Chaplin (v 73), Mick Jagger (v 57), David Bowie (v 53), milionář Rupert Murdoch (v 72), Michael Douglas (v 58), Paul McCartney (v 61), Eric Clapton (v 59), Julio Iglesias (ten dokonce v 89), spisovatel Saul Bellow (v 84), Anthony Quinn (v 81), Luciano Pavarotti (dvojčata v 67), moderátor David Letterman (v 56), Larry King (v 65 a 66), Warren Beatty (v 62) a řada dalších patří mezi otce 55+. Údajně tím nejstarším otcem je australský horník Les Colley. který se stal tatínkem těsně před svými třiadevadesátými narozeninami! Klobouk dolů... hlavně před jeho manželkou. Odborníci ale považují za hraniční věk muže pro početí čtyřicítku. Z tohoto důvodu je také věk čtyřiceti let ve většině států stanoven jako hranice pro dárce spermií. A lékaři na ní rozhodně trvají, byť současný trend je mít děti v pozdějším věku. Například ve Velké Británii se každý rok narodí otcům po čtyřicítce více než 75 000 dětí. Z posledních lékařských šetření vyplývá, že děti starších mužů mívají specifické zdravotní problémy častěji než jejich vrstevníci, kteří se narodili mladším otcům. Publikované studie dávají pozdní otcovství do souvislosti s rizikem rozvoje schizofrenie, autismu, Downova syndromu a dalších vážných postižení. Jiné studie ukazují, že starší otcové jsou méně tolerantní k typickému dětskému chování, jako jsou pláč, pobíhání, hyperaktivita. Starší otcové ale mají také spoustu výhod - počínaje tou, že se jedná obvykle o vyzrálé osobnosti, dobře situované, na vrcholu kariéry, uvědomují si svůj vymezený čas a pokud chtějí, jsou ochotni ho svým dětem bezvýhradně věnovat. I chlapi nad padesát mohou mít děti... a mohou z nich mít radost a milovat je stejně jako ti mladší. Mají na to právo.