Jak jsme porušili tabu 

Při srazech spolužáků z naší třídy jsme se spoustu let zdráhali mluvit o nemocech. Podle bontonu se to nemá. Z omylu nás vyvedla až spolužákyně Jitka, která nám řekla, že ona mluví o nemocech denně a někdy dokonce na kongresech. Je totiž lékařkou.
Když může ona, proč ne my?

V počátečních letech jsme si na srazech vyprávěli o čerstvě narozených dětech. Vzájemně jsme je na fotkách obdivovali – v naději, že bude obdivováno i to naše. Při pozdějších setkáních bylo v kurzu ukazování snímků rozličných chalup, chat a vigvamů. Kolovaly i záběry z dovolené. Oblíbené byly také fotky chovaných zvířat. Spolužák Láďa to zvládl dokonce jedním vrzem: ukázal nám snímek z dovolené na chalupě se psem.
Ad zvířata: vzpomínám si, že poprvé se o nemocech začalo hovořit právě v souvislosti s nimi. Přítomní si vyměňovali rady a taky adresy veterinářů. Je mi záhadou, proč hovor o vlastních chorobách je pokládán za společensky nevhodný, kdežto vyprávění o zdravotních strázních chovaných miláčků je považováno za patřičné.
Vzhledem k tomu, že člověk je i chovatelem sebe sama, proč se nehodí, aby hovořil i o svých nemocech?
Proč se žlučovitě dívat na někoho, kdo nám vypráví o svém žlučníku?
Proč nám má ležet v žaludku člověk, který se svěřuje s průběhem jeho operace?
Proč má být kamenem úrazu rozprávění o kameni ledvinovém?
Proč lomit rukama nad přítelovým líčením, jak si zlomil ruku?
Proč rozpačitě krčit rameny nad lyžařovou historkou o jeho vykloubeném rameni?
Copak to nejsou zajímavé děje a v mnohém poučné?
Ze společenského života mám zkušenost, že se mnohdy hovoří o tématech podstatně nudnějších. Ale co naplat, byl jsem odmalička veden k tomu, abych své choroby nedával do placu. Stejně tak i moji spolužáci, takže při třídních srazech jsme po spoustu let pokládali tento námět za tabu.
Ba přímo za tabu-bu-bu, tak nás strašila představa, že bychom ho porušili.
K prolomení došlo až s přibývajícím množstvím našich prodělaných nemocí. A taky zásluhou zmíněného očistného sdělení lékařky Jitky, že ona o nemocech mluví furt. A že je za to dokonce placená.
Jakmile jsme se zbavili okovů údajné nepatřičnosti, hned byl náš sraz uvolněnější. Upřímnější a barvitější. Když někdo hovořil o své operaci, sledovali jsme vše stejně zvědavě jako zobrazení diváci přihlížející operaci na známém Rembrandtově obrazu Anatomie doktora Tulpa.
Taky jsem se pokusil nabídnout svým spolužákům jednu ze svých operací. Vyprávěl jsem, jak jsem přišel v Rusku o slepé střevo. Tamní rozverný chirurg Gajbarov chtěl, abych při ležení na operačním stole zpíval spolu s ním píseň Ó Tannenbaum. Rád totiž vzpomínal na Vánoce prožité kdysi v Německu.
Dva spolužáci pak ve svých vyprávěních navázali a přispěli také svým slepým střevem do mlýna.
Ke slovu přišly postupně i další části těla. Vděčné byly také příhody z nemocničních pobytů. Sraz dostal náhle nový a přitažlivý obsah.
Na předchozích setkáních jsme se už ze všeho vypovídali a kouzlo po páté opakovaných školních historek povadlo. Naše nemoci byly naopak poměrně čerstvé. V několika případech šlo i o vzácné diagnózy, s čímž se dotyční právem pochlubili.
Převratný sraz probíhal úspěšně dlouho do noci. Dokonce i jedinci, kteří se tradičně neměli příliš v lásce, případně se na předchozích setkáních hádali kolem politiky, si náhle zcela nečekaně padli do oka, když zjistili že mají společnou zkušenost s jeho zákalovou operací.
Na jednom konci dlouhého restauračního stolu se družně sesedly nízké krevní tlaky, na opačném konci tlaky vysoké.
Bez jakékoliv křečovitosti šla také řeč o křečových žilách.
Poměrně početnou debatní skupinku ustavili bývalí – a někdy ještě současní – lyžaři, cyklisté a další sportovci. Bylo od nich hezké, že mezi sebe vzali i spolužáka Jirku, který před časem utrpěl úraz nesportovní, když ho někdo srazil z barové židličky.
Ty tam jsou vzpomínky na několik předchozích rozpačitých spolužáckých setkání s vyhasínající jiskrou. 
Díky zmíněnému svěžímu tématu se už těším na další sraz!
Nepochybuji, že si zase řekneme něco pěkného.